Kvantita x kvalita vědění (RVP_VT21)

V pátem týdnu kurzu RVP_VT21 jsem si osvěžila a utřídila své poznatky o konektivismu. Jeden z bodů konektivistické teorie říká, že konektivismus vnímá učení jako proces, v němž se vědění nejen konzumuje, ale také vytváří. Výchozí bod (myšleno lidský jedinec) je individuální síť vědění, která má jen určitou část znalostí, ty postupuje organizacím a institucím, jež pak zpětně síť obohacují. Znalosti jsou konstruovány na základě dynamicky se měnící sítě, díky jejíž rozmanitosti lze vybrat pro každého nejvhodnější postup. Jak ideální. Stále si však kladu otázku, proč se tak ve škole neděje alepoň trochu. Musíme čekat na koncept 1:1, aby si každý žák mohl volit svůj individuální postup? Nemůže být neochota diferenciovat vědění každému žákovi zapříčiněna špatně nastaveným hodnocením?

V našich školách se stále nejvíce využívá sumativní hodnocení. Formativní hodnocení se sice stále častěji zmiňuje v souvislosti s inkluzivní školou, při svých setkáních s učiteli základních škol jsem jej potkávála spíše ojediněle, a to především na školách, které uplatňovaly ve své výuce metody RWCT.

Přitom základní principy formativního hodnocení více méně kopírují výše vybraný bod z konektivistické teorie:

  • je zde kladen důraz na komunikaci mezi pedagogem a studentem i všemi studenty navzájem (síť vědění, není třeba hned v úvodu specifikovat, tj. zda bude čítat pouze jednu homogenní třídu, celou školu, nebo vybrané studenty partnerských škol),
  • je kladen důraz na častou zpětnou vazbu.

Je zřejmé, že aktuální množství informací nejsou žáci schopni zpracovat a zapamatovat si tak, jak to bylo požadováno po nás, současných učitelích. Kvantita informací, které jsem musela během svého studia zpracovat, byla dle mého názoru neúměrná tomu, co si dnes z těchto infomací vybavuji a co jsem schopna dále použít. Určitě nemám takový pocit sama. Konektivistická teorie na tuto situaci reaguje a nabízí vhodné způsoby řešení: každý z žáků bude součástí sítě, která mu bude vědění nabízet, on naopak bude do sítě také přispívat. Ve školním prostředí však bude nezbytné řešit i následné hodnocení toho, jak se žák obohatil, ale také i jak přispěl. Stejně jako i jiné obory, tak i ve školství si budeme muset připustit, že vzdělání se hodně diferencuje a tomu přizpůsobit jak vzdělávací obsah, tak i hodnocení výchovně-vzdělávacího procesu.

Opravdu nežádám současné učitele, aby se okamžitě s teorií konektivismu ztotožnili. Jen uctivě prosím, aby se zamysleli nad tím, zda to, co učí své žáky, a to, jak jejich vědomosti hodnotí, je v současném, rychle se měnícím světě opravdu to správné. Ať proberou své letité přípravy a zamyslí se, zda se vhodnost recyklace vztahuje i ně (myslím tím přípravy :-). Ať se zamyslí i nad způsobem, kterým své žáky hodnotí. Opravdu je možné srovnávat hrušky a jablka s třešněmi a švestkami a dojít ke spravedlivému posouzení jenom proto, že se jedná o ovoce?

Jako návrh pro individuální hodnocení navrhuji osobní portfolio každého žáka. Nemyslím tím desky, do kterých si žák ukládá své práce bez ladu a skladu, s nulovou zpětnou vazbou od pedagogů. Myslím tím opravdové porftolio, viz např. článek Žákovské portfolio a jeho cíle v primární škole, které je na prvním stupni vzhledem k organizaci lépe spravovatelné, přesto věřím, že jej lze funkčně využívat i při hodnocení na stupni druhém.