Umění je proto, aby kladlo otázky

Co je a není podstatné
Umělecké vzdělávání je stále ještě v některých základních školách chápáno jen jako čas pro nacvičování vystoupení nebo jako výroba výkresů určených k prezentaci školy. Pochvala z úspěšného vystoupení nebo z polepené školy je sice příjemná, ale přemýšlí učitel spolu s vedením školy nad hlavní hodnotou této činnosti? Je dobrý pocit z vykonané práce dostačující? Jaké znalosti nebo dovednosti tím žáci získali, co během vyučování prožili?
Hlavně v oblasti výtvarné výchovy slýchám jak jednoduché je vyrábět dětské výkresy a jak jsou pěkné. Proto se nedivím, když občas v základní škole upřednostňují naukové předměty na úkor ostatních, tzv. méně důležitých předmětů. Podceňování nebo naopak přeceňování vlivu umělecky zaměřeného vzdělávání na rozvoj jedince jsou jen dva protikladné názory. Zastánci podceňování však zapomínají na to, že v průběhu vzdělávání především umění podporuje tvořivost a rozvíjí osobnost žáků a je výhodné umět využít tento potenciál i v ostatních oblastech vzdělávání.
Současný pedagog by měl chápat tvořivost jako obecně platnou součást vyučování. Žák by pak měl být tvořivě veden ve všech vyučovacích předmětech. Avšak nejprve učitel musí sám přesně ´cítit´ obsah tohoto pojmu. Nestačí jen znát poučky, učitel sám musí být tvořivý. A právě proto nemůžeme přistupovat k uměleckému vzdělávání s vědomím, že předměty určené k osobnostnímu rozvoji se ještě někde obsazují na doplnění pracovního úvazku. Dále je třeba vzít na vědomí to, že v případě základního vzdělávání naučíme žáky jen nejjednodušší základy tvorby a možná je jen rámcově seznámíme s teorií. Rozhodně se nemůžeme srovnávat s výstupy specializovaných škol, tomu ani neodpovídá předepsaná hodinová dotace těchto předmětů.
Pravda, učitel má k dispozici různě kvalitní metodiky, jejich používání ve školách však bývá spíše formální. Při přípravě na vyučování nás nejvíce zajímá co máme dělat, méně přemýšlíme nad vhodným postupem a ke zdůvodnění proč to máme dělat se většinou ani nedostaneme. Potom v hodinách si například odpřednášíme předepsanou hudební teorii, v lepším případě zazpíváme doporučené písničky, nakreslíme výkres na daný námět nebo jsme dokonce inovační a vytvoříme projekt na jedno společné téma propojením dvou předmětů. Myslím si, že takový přístup k současné výuce je opravdu málo.
Někdy však z praktických důvodů nemusí žákům ani učitelům vyhovovat doporučovaný učební materiál. Konkrétní výstupy z hodin mohou být totiž determinovány nedostačujícími pracovními podmínkami nebo osobnostní předpoklady vyučujícího ovlivňují jeho interakci se žáky. Na druhé straně však právě problém může být impulsem k tvůrčímu přístupu.

Jak tedy mohu a umím učit
Přípravu vlastního učebního procesu především závisí na věku a typu školy. Tvorbu samotnou pak můžeme chápat buď tradičně, jako činnost s konkrétním výstupem (vystoupení, výkresy), nebo lépe – jako cestu, která v době výuky nemá sice hmatatelný výsledek, ale vyučovací proces bude zúročen později.
Možností netradiční výuky v umělecky zaměřených předmětech je hodně, možností jak se o nich dozvědět, zvláště jim rozumět a umět je aplikovat, je méně.
Učitelé s dlouholetou praxí mají už své osvědčené zkušenosti a nejsou příliš přístupni novým způsobům. Mladší generace pedagogů zase většinou používá vědomosti a dovednosti, které získala na své vysoké škole, ale vše se vyvíjí a mění.
Někteří učitelé nové informace sice formálně přejímají, ale nepřijímají. Domnívám se, že pouze přejímat něco co se například zalíbilo je dost povrchní a v pedagogice většinou nemá hlubší dopad na žákův prožitek ani na konečný výstup z jeho činnosti. U těchto učitelů jsem docela skeptická, prezentují totiž svoji výuku jako moderní a ve svém okolí mohou být i úspěšní, avšak žáci bohužel brzo vycítí rozpor mezi opravdovostí a módností některých přicházejících trendů.
A pak máme v základních školách skupinu vyučujících, kteří nemají příslušnou odbornost a dokonce někdy jim byla výuka umělecky zaměřených předmětů i přidělena. Ti pak učí tak jak to jde, se slovy – odučeno to být musí.
Samozřejmě, existují i jedinci, kteří si informace najít umí nebo by si chtěli někde rozšiřovat své vědomosti a dovednosti studiem. Ale ve školách k tomu není odpovídající ekonomická situace, chybí volné prostředky pro další vzdělávání. Je to tak trochu začarovaný kruh.
Avšak kdo hledá, východisko najde. A to je zase jeden z projevů tvořivosti, kterému by pedagog měl rozumět. Ale mají vyučující dostatečný prostor pro hledání svých možností? Nejsou už učitelé tak trochu skeptičtí? Dokáže zklamaný učitel předávat svým žákům tolik potřebné impulsy podporující tvořivý přístup ke vzdělávání? Tady jsem zase optimistická. Většina hledajících učitelů nakonec najde svou cestu, ale všichni nejsme stejní.
Někdy i zkušený pedagog může špatně pochopit nové, méně běžné metodické postupy. Proto s ohledem na citlivější žáky je opravdu nutné, aby byl vyučující alespoň rámcově poučen o možných úskalích, které se mohou přihodit. Vlastní výuka by měla být vedena pokud možno profesionálně, protože například necitlivě používané prožitkové učení může působit na žáka i negativně. To se týká hlavně uplatňování základních principů muzikoterapie, arteterapie (hudební a výtvarné aktivity s terapeutickým efektem) i artefiletiky (příležitost poznat se a podpořit si citlivost vzhledem ke svému prostředí) atd. Ze zkušenosti vím, že podobné problémy mohou vznikat i při inspiraci některými z prvků převzatých ze současné profesionální tvorby.

Proč učit tak, či onak, to či ono
Odpovědi bude asi tolik, co dotazovaných. Každý z nás má jiné osobní předpoklady, každý je také ovlivněn svým prostředím, ve kterém vyrůstal a nyní žije. Nemalý vliv může mít i náhoda nebo schopnost být ve správnou dobu na správném místě, potkat toho správného učitele atd.
Obsah uměleckého vzdělávání je rovněž široký. V současnosti hranice tradičního dělení (hudební, literární, dramatické, výtvarné a pohybové činnosti – záměrně nepíši předměty) jsou nepřesné. Jednotlivé disciplíny se často prolínají a není snadné určit druh uměleckého vyjadřování. Proto se pro jejich pojmenování používají názvy převažující činnosti. A k tomu ještě musíme vzít v úvahu fakt, že pro většinovou veřejnost je nejdůležitější komerční hodnota umění.
Myslím si, že učitel už při rozvržení učiva, kdy vychází z formálního soupisu doporučeného učiva, si musí uvědomit co vlastně chce a potřebuje naučit, co může žák následně s vědomostmi nebo dovednostmi udělat a k čemu mu budou v pozdější době. V oblasti umělecky zaměřených předmětů v žádném případě však nejde o počet písniček nebo výkresů, které mají každoročně a v každém ročníku školy opakující se náměty. Účelem výuky hudební výchovy není jen připravovat vystoupení, soutěže nebo ve výtvarné výchově něco vyrábět pro výzdobu. Úkolem učitele je žáka smysluplně učit a také naučit. Není třeba velkých cílů, mnohdy úplně stačí, když žáci ve třídě pochopí, že jejich učitel opravdu umí co učí a má to i je rád.

A ještě jedno proč
jsem napsala tuto úvahu? Protože jsem ve svém životě měla štěstí a potkala jsem ´lidi´, kteří byli mými učiteli. A proč to vím? Protože moji žáci se zeptali a já musela hledat odpověď.