„Výtvarka“ a „výtvarná výchova“

Rozdíl? Velký! Ta „výtvarka“, kterou já znám, je o tvoření, pozorování a o tom se třeba i něco naučit, přičemž to něco nemusí tak těsně souviset s výtvarničením samotným, nemusí to být nová technika nebo kompoziční řešení, ale prostě cokoli, co vás nějak posune, něco vám dá. „Výtvarná výchova“ by podle mě chtěla být (alespoň částečně) o tomtéž, ale nedaří se jí to. Pořád je v ní na to až moc školy. Ta „výtvarná výchova“, co by chtěla být tou „výtvarkou“, je totiž až moc omezována nějakými učebními plány, známkováním atp. Totiž ve škole je to takové – teď děláme tohle, tímhle způsobem, takhle dlouho a naučíte se na tom tohle. Jen abyste se někdo opovážil projevit nějakou invenci. A hlavně za to dostanete známky. Ve škole je výtvarná výchova jen jedním z předmětů jako je třeba biologie a podle mě se to tak nedá dělat.

Na jednu stranu totiž všichni mluví o tom, jak má být každý individuální a svůj, na druhou stranu vám pak řeknou, že tahle práce by měla zabrat přesně tolik a tolik času, přestože vám by třeba stačil zlomek a jiný spolužák zase potřebuje několikanásobek a jindy obráceně. Ale plán se přece musí plnit. Řeknou vám, že teď prostě budete pracovat takhle, tímhle, uděláte tohle a nejsou ochotni s vámi diskutovat a nebo třeba někdy trochu uznávat vaši vizi. Vy jste to přece ještě nikdy nedělal, tak co o tom víte? Vy jste přeci naprosto nesvéprávní a vůbec nevíte, co to dílo potřebuje, nemáte vlastně sami ani ponětí, co děláte a co chcete, to všechno vám přece může říct jen učitel a vám často nezbývá než držet pusu a krok. Už takhle vám to přeci tak strašně dlouho trvá a pořád to děláte špatně…to, co vám tvrdí učitel je totiž to nejlepší možné.

Na „výtvarce“ jde o vás…O váš názor, pocit a hlavně váš nápad…Je tam někdo, kdo vás vyslechne, poradí. To, co se ke svému dílu dozvíte jsou vždy rady, nikdy rozkazy a je jen na vás, jestli je poslechnete nebo ne. A ještě jedna věc by mě zajímala…Kdo vymyslel známkování „výtvarné výchovy“? Respektive známkování toho „výsledku“, nemám nejmenší problém s hodnocením přístupu, ale myslím, že je přinejmenším blbost známkovat, jak se komu „povedl nebo nepovedl“ obrázek. Každý potřebuje různě dlouhý čas, každému sedne něco jiného, každý má jiný vkus, styl a každý je osobnost…Tak jak se mohou porovnávat a hodnotit výtvarné práce tak omezeně, jak poskytuje stupnice 1-5?

Po přečtení těchto názorů (studentka16 let) bych asi měla mít radost – autorka přirovnává výuku výtvarné výchovy (Vv) k ostatním vzdělávacím předmětům. To nebývá u starších žáků zase tak běžné. Obecně lze však dokonce říci, že tento předmět někteří učitelé považují sice za atraktivní, ale pro vzdělávání málo důležitý. Bohužel, výuka Vv má i malou vážnost u většinové populace.

Další problém, hlavně u odborné veřejnosti, je v oblasti hodnocení výstupů ve Vv. Jak definovat kvalitu výtvarných činností? Jak tedy známkovat „výkresy“?

Podle mého soudu není výstupem vyučování jen „líbivý dětský obrázek“. Můžeme s menšími nebo většími nároky naučit dovednosti, ale nesmíme zapomínat učit tvořivě využívat myšlení (třeba jak pracovat s chybným rozhodnutím – zkaženým výtvarným dílem). U žáků musíme podporovat obecnou vzdělanost. Domnívám se, že právě o to usilujeme všichni a ve všech vyučovacích předmětech. Vždyť vědomosti a dovednosti by přece měly být v rovnováze s obecnou vzdělaností každého absolventa každé školy.

Soudobé trendy preferují hodnocení výstupů ze vzdělávání prostřednictvím jednoznačných odpovědí na odborníkem formulované otázky. Budou tedy žáci v budoucnosti jen křížkem označovat odpovědi a zvládnou pak formulaci vlastních otázek? Budou mít vůbec potřebu se jen na něco zeptat? Snad to tak daleko nedojde. Možná si uvědomíme, že úzce chápané hodnocení výsledků učení nemůže v plné šíři zajistit osobnostní rozvoj žáků.

Citace názoru: „Řeknou vám, že teď prostě budete pracovat takhle, tímhle, uděláte tohle a nejsou ochotni s vámi diskutovat a nebo třeba někdy trochu uznávat vaši vizi. Vy jste to přece ještě nikdy nedělal, tak co o tom víte?“ není také pro pedagogy příliš povzbuzující. Nesvědčí to o autoritativním přístupu pedagoga, který má problém být pro žáka ve vyučovací hodině partnerem? Absolutně nechci mentorovat, avšak pro každého (včetně dětí) platí, že si velice dobře pamatujeme špatné zkušenosti. Když pak cítíme, že se budou v nějaké formě opakovat, tak raději hledáme únikovou cestu. A i proto bych chtěla, aby Vv byla pro žáky „výtvarkou“.