Nejlepší „kuchařka“ neexistuje – neboť i bábovka upečená podle dobrého návodu se může připálit

„Není možno postupovat od malířství k přírodě, ale od přírody k malířství. Některý malíř udělá ze slunce žlutou skvrnu, ale jiný za pomocí své inteligence a znalostí udělá ze žluté skvrny slunce.“ Pablo Picasso.S barvami se setkáme na každém kroku. Teorii barev vysvětluje fyzika, chemie, filozofie, estetika atd. (fyzik Ostwald, základní barvy – žlutá, červená, zelená, modrá; J. W. Goethe, tzv. barevný kruh, barvy komplementární/doplňkové atd.)

Voda, kolorovaná kresba, děvče 7 let

Nauku o barvách můžeme vnímat esteticky, systematicky (ucelený systém zkušeností malířů 19. stol.), fyzikálně opticky (vztah hmoty a světla), psychologicky (působení na člověka) atd.
Barva je totiž zrakový vjem vyvolaný viditelnou součástí elektromagnetického záření. Je to vlastnost hmoty, která určuje barevný vjem při pozorování. Z fyziologického hlediska se barvy mísí na sítnici oka. Lidské oko je schopno vnímat syté barvy spolu s jejich asi 150 barevnými odstíny (rozsah barevné palety).
Fyzikálně je barevný svět určen intenzitou a spektrálním složením (barvou) dopadajícího světla. V lidském oku jsou dva typy receptorů. Tyčinky (cca 120 miliónů) nerozlišují barvy, rozlišují intenzitu světla a jsou citlivější ke krátkovlnné oblasti spektra. Čípky (cca 7 miliónů) jsou méně citlivé než tyčinky a umožňují barevné vidění. Jeden druh je nejcitlivější na modré, druhý na zelené a třetí na červené světlo.
Za základní pomůcku pro určování odstínů barev se považuje tzv. chromatický kruh, který tvoří barvy spektra (červená, žlutá, modrá). Mísíme-li tóny mezi sebou ve stejném poměru pak vzniká oranžová, zelená, fialová a pokračujeme-li v dalším míchání vždy sousedních barev ve stejných poměrech přejdeme až k plynulým barevným přechodům.

Teoretikové dělí barvy podle různých hledisek a používají i různé pojmosloví (chromatické, achromatické, lomené barvy, studené a teplé barvy atd.). Přesné vyjádření barevných hodnot je dost komplikované. Technicky určování barev pomáhají tzv. barevné modely. Lab vyjadřuje hodnoty nezávisle na užívaném zařízení a nejpřesněji popisuje barvy zachycené lidským okem. Na počítači používáme RGB (červená, zelená, modrá), avšak při tisku nebudou některé barvy tohoto systému zobrazeny, protože tiskárna pracuje v CMYK (azurová, purpurová, žlutá, černá) atd.

Výtvarná etuda, detail, děvče 12 let

Při seznamování žáků základních škol s naukou o barvě většinou volíme jen dělení na „teplé a studené barvy“. Barvy červená, žlutá, oranžová a žlutozelená jsou barvy slunce, tepla a babího léta. Jakoby vystupují z plochy a opticky zvětšují prostor. Jsou to barvy teplé, které na chromatickém kruhu najdeme v horní jeho části.
Barvy studené (zelená, modrozelená, zelenomodrá, modrá, fialová) jsou barvy chladu, zimy a vody. Na obraze ustupují do středního a zadního plánu obrazu. Jsou to barvy vyvolávající dojem dálky a hloubky.
Všechna teoretická fakta se snažím žákům předávat průběžně, na „povídavé hodiny“ prostě nemáme čas. Vždy, když při korektuře prací nastane vhodná situace žáky jednotlivě upozorňuji na pravidla užívání i na barevnou kompozici. A pokud je to možno, formuluji svá doporučení stále stejným způsobem. Vím, že si takto „teorii“ lépe zapamatují.

Detail, tempera, chlapec 14 let

Krajina, tempera, chlapec 7 let

Barva není jen vyjadřovacím prostředkem autora, ale i určitým způsobem upravenou hmotou (pastou) nanášenou nějakým nástrojem (štětec, špachtle atd.) na podklad. Práškové barvy (pigmenty) se dělí podle svého původu na organické a anorganické. Pigment k dokonalému spojení potřebuje pojivo.

Jednou z nejstarších malířských technik je tempera, která se váže nejrůznějšími pojivy. Žloutková tempera byla oblíbená hlavně ve středověku.
Na začátku 15. stol. poprvé použili bratří van Eyckové techniku olejomalby. Olej dává barvivu pružnost, zpomaluje vysychání a umožňuje měkčí odstínění i nové odstíny.
Kvaš je malba krycími barvami (koncentrovaná suspenze pigmentů) ředitelnými vodou. Jistým odvozením od kvašové techniky je malba plakátovými nebo klihovými barvami.
Akrylové prostředky známe asi od roku 1950. Lze je použít ve velmi tenkých vrstvách, lazurách i silně pastózně. Akryl rychle vysychá a nepodléhá chemickým změnám, které probíhají ve vrstvě olejové barvy.
Další velmi starou technikou je fresková malba na čerstvou omítku.
Nejobtížnější je akvarel. Barvy se ředí vodou, rychle schnou a těžko se opravují. V akvarelových malbách chybí běloba. Nahrazuje ji samotný podklad.
Průmyslová výroba barviv umožnila impresionistům malovat akvarely v přírodě. Barvy nemíchali na paletě, ale nanášeli je přímo. Omezili paletu barevnosti (asi 8 barev) a úplně zavrhli černou a bílou barvu.
Pastel patří k novějším malířským technikám. Pojítkem pastelových barev je např. klih. Pastelovou malbu zajišťujeme fixativy a je velmi choulostivá.
Vitráže tvoří různě velké skleněné desky, které jsou pospojovány olověnými pásky. Barvy na sklo mají však jiné vlastnosti, než barvy na obraze.

Výtvarná etuda, akvarel, chlapec 13 let

Žáci základních škol nejvíce používají barvy krycí a plakátové. Plakátové barvy slouží k pastóznější malbě, krycí většinou ke kolorování a suchý pastel jako alternativa pastelek.
Bohužel, s takhle využívanými pracovními nástroji jsem se učila malovat také, ale nechtějte vědět jak je to už dlouho. Můj pan učitel byl velice zdatný „krajinář“, mnou vytvořené trochu více uvolněné malby ho nebavily, proto je stále přemalovával a já jsem měla jedinou dvojku na vysvědčení.
Známkování nebylo vůbec příjemné, ale nějak v podvědomí jsem asi cítila, že to může být i jinak. Pravděpodobně uměl odhadnout míru své přísnosti, protože i když jsem nadávala, výtvarnou práci jsem nepřestala mít ráda. Dokonce si myslím, že jeho „akademický přístup“ k výuce byl předpokladem pro moje další studium. Na metodice výuky jsme se bohužel však „neshodli“ ani v době, když jsme učili společně v jedné škole.
Možná, že to byl generační problém.

Metodických postupů jak učit žáky používat barvu, je asi mnoho. Myslím si, že nejefektivnější je kombinování teorie vedoucí k praktickému užití a obráceně (např. zaznamenávání reálných barev a jejich následný rozbor). Žáky také baví vyjadřování fiktivního prostoru. Při této práci je třeba brát zřetel na věkové složení žáků, jejich dovednosti a znalosti.

Pastel, chlapec 15 let