Rozdíl? Velký! Ta „výtvarka“, kterou já znám, je o tvoření, pozorování a o tom se třeba i něco naučit, přičemž to něco nemusí tak těsně souviset s výtvarničením samotným, nemusí to být nová technika nebo kompoziční řešení, ale prostě cokoli, co vás nějak posune, něco vám dá. „Výtvarná výchova“ by podle mě chtěla být (alespoň částečně) o tomtéž, ale nedaří se jí to. Pořád je v ní na to až moc školy. Ta „výtvarná výchova“, co by chtěla být tou „výtvarkou“, je totiž až moc omezována nějakými učebními plány, známkováním atp. Totiž ve škole je to takové – teď děláme tohle, tímhle způsobem, takhle dlouho a naučíte se na tom tohle. Jen abyste se někdo opovážil projevit nějakou invenci. A hlavně za to dostanete známky. Ve škole je výtvarná výchova jen jedním z předmětů jako je třeba biologie a podle mě se to tak nedá dělat.
Na jednu stranu totiž všichni mluví o tom, jak má být každý individuální a svůj, na druhou stranu vám pak řeknou, že tahle práce by měla zabrat přesně tolik a tolik času, přestože vám by třeba stačil zlomek a jiný spolužák zase potřebuje několikanásobek a jindy obráceně. Ale plán se přece musí plnit. Řeknou vám, že teď prostě budete pracovat takhle, tímhle, uděláte tohle a nejsou ochotni s vámi diskutovat a nebo třeba někdy trochu uznávat vaši vizi. Vy jste to přece ještě nikdy nedělal, tak co o tom víte? Vy jste přeci naprosto nesvéprávní a vůbec nevíte, co to dílo potřebuje, nemáte vlastně sami ani ponětí, co děláte a co chcete, to všechno vám přece může říct jen učitel a vám často nezbývá než držet pusu a krok. Už takhle vám to přeci tak strašně dlouho trvá a pořád to děláte špatně…to, co vám tvrdí učitel je totiž to nejlepší možné.
Na „výtvarce“ jde o vás…O váš názor, pocit a hlavně váš nápad…Je tam někdo, kdo vás vyslechne, poradí. To, co se ke svému dílu dozvíte jsou vždy rady, nikdy rozkazy a je jen na vás, jestli je poslechnete nebo ne. A ještě jedna věc by mě zajímala…Kdo vymyslel známkování „výtvarné výchovy“? Respektive známkování toho „výsledku“, nemám nejmenší problém s hodnocením přístupu, ale myslím, že je přinejmenším blbost známkovat, jak se komu „povedl nebo nepovedl“ obrázek. Každý potřebuje různě dlouhý čas, každému sedne něco jiného, každý má jiný vkus, styl a každý je osobnost…Tak jak se mohou porovnávat a hodnotit výtvarné práce tak omezeně, jak poskytuje stupnice 1-5?
Po přečtení těchto názorů (studentka16 let) bych asi měla mít radost – autorka přirovnává výuku výtvarné výchovy (Vv) k ostatním vzdělávacím předmětům. To nebývá u starších žáků zase tak běžné. Obecně lze však dokonce říci, že tento předmět někteří učitelé považují sice za atraktivní, ale pro vzdělávání málo důležitý. Bohužel, výuka Vv má i malou vážnost u většinové populace.
Další problém, hlavně u odborné veřejnosti, je v oblasti hodnocení výstupů ve Vv. Jak definovat kvalitu výtvarných činností? Jak tedy známkovat „výkresy“?
Podle mého soudu není výstupem vyučování jen „líbivý dětský obrázek“. Můžeme s menšími nebo většími nároky naučit dovednosti, ale nesmíme zapomínat učit tvořivě využívat myšlení (třeba jak pracovat s chybným rozhodnutím – zkaženým výtvarným dílem). U žáků musíme podporovat obecnou vzdělanost. Domnívám se, že právě o to usilujeme všichni a ve všech vyučovacích předmětech. Vždyť vědomosti a dovednosti by přece měly být v rovnováze s obecnou vzdělaností každého absolventa každé školy.
Soudobé trendy preferují hodnocení výstupů ze vzdělávání prostřednictvím jednoznačných odpovědí na odborníkem formulované otázky. Budou tedy žáci v budoucnosti jen křížkem označovat odpovědi a zvládnou pak formulaci vlastních otázek? Budou mít vůbec potřebu se jen na něco zeptat? Snad to tak daleko nedojde. Možná si uvědomíme, že úzce chápané hodnocení výsledků učení nemůže v plné šíři zajistit osobnostní rozvoj žáků.
Citace názoru: „Řeknou vám, že teď prostě budete pracovat takhle, tímhle, uděláte tohle a nejsou ochotni s vámi diskutovat a nebo třeba někdy trochu uznávat vaši vizi. Vy jste to přece ještě nikdy nedělal, tak co o tom víte?“ není také pro pedagogy příliš povzbuzující. Nesvědčí to o autoritativním přístupu pedagoga, který má problém být pro žáka ve vyučovací hodině partnerem? Absolutně nechci mentorovat, avšak pro každého (včetně dětí) platí, že si velice dobře pamatujeme špatné zkušenosti. Když pak cítíme, že se budou v nějaké formě opakovat, tak raději hledáme únikovou cestu. A i proto bych chtěla, aby Vv byla pro žáky „výtvarkou“.
Mgr. Pavlína Hublová
4.5.2011 at 20.40Paní Jano,
děkuji za Vaše zamyšlení.
Zcela s Vámi souhlasím v náhledu na známkování výtvarné výchovy (výchov všeobecně). Není nic strašnějšího, když snaživé děcko dělá obrázek tak, aby vyhovělo představě paní učitelky, protože to ona dává ty jedničky. Otázky ve stylu „Je to na jedničku?“ nebo „Má to být takhle?“ nejsou pak výjimkou.
Nejkrásnější je, když mohou děti tvořit. A výsledek možná není to nejdůležitější z celého procesu…
Poprvé jsem také měla možnost zamyslet se nad prací s chybou ve VV. Tady mám tedy ještě mezery. Takže děkuji, že jste mě na ně upozornila 🙂
Marcela Zajícová
4.5.2011 at 22.14Paní Jano, děkuji za Váš příspěvek. Já jsem z „předškolky“ a vůbec nevím, jak nyní na ZŠ probíhá výtvarka. Zrovna nedávno mi vyprávěla sestra (9.třída ZŠ), jak se jí povedl ve výtvarce obrázek (že byl prostě úplně super:-D), pak přišla učitelka a nutila ji tam něco dokreslit. Aby dostala jedničku, tak to tam dokreslila, ale obrázek, jak sama řekla, byl pak hrozný.
Říkala jsem si podle jakého klíče se asi ve Vv známkuje a jestli to vůbec jde. Opravdu nevím…
Jana Langerová • Post Author •
5.5.2011 at 10.03Zdravím milé kolegyně, zcela chápu Váš zájem o problematiku hodnocení výtvarné výchovy. Úmyslně nepíši známkování, jelikož podle mého názoru, je hodnocení výstupů vzdělávání „balík“ pedagogických činností, proto by mělo hodnocení průběžně probíhat v každé vyučovací hodině. Známka totiž nikdy nemůže objektivně vyjádřit výkon vyučovaného. Musíme si uvědomit roli pedagoga, jeho odbornost a zkušenost, ale i třeba „náladu“ třídy v dané hodině. Neméně důležitá je interakce učitele a jedince.
Myslím si, že lze pouze stanovit rámcová pravidla, samozřejmě v závislosti na věku žáků.
V každé lekci ponechám trochu času žákům na slovní hodnocení své práce i výstupů ostatních. Vůbec nezáleží na rozpracovanosti díla. Máme vlastně takový rituál, na který jsme si už zvykli.
Přináší to také další hodnotu, příležitost veřejně vyjadřovat svůj názor a zároveň učit se tolerovat názory ostatních. V současnosti jim tyto dovednosti určitě budou zvláště prospěšné.
Takový systém jsem si za léta praxe vytvořila. Připouštím však, že mohou být i jiné, lepší.
Mgr. Pavlína Hublová
5.5.2011 at 18.25Cítím, že otázka hodnocení VV (výchov) je takovým evergreenem, kdy se setkávají dva vcelku vyhraněné názory: a) výchovy jsou předměty jako každé jiné, žák pracuje, učitel hodnotí; b) výchovy jsou specifické předměty, jejichž hlavním prvkem není výkon, ale cesta, která směřuje k cíli (a každý během cesty musí překonávat především sám sebe).
Nestálo by za to věnovat hodnocení ve výchovách samostatný text? A nebo shrnout své dojmy v diskuzi – http://goo.gl/N7lg7?
Jana Langerová • Post Author •
6.5.2011 at 11.57Omlouvám se vážené kolegyně, ale můj příspěvek nebyl přímo o hodnocení výstupů vzdělávání. Snažila jsem se jen napsat úvahu o předmětech zaměřených především na výchovnou složku vyučování, protože stále více cítím, že „racio“ nepřiměřeně začíná převládat v osobnostní složce současného dítěte.
Domnívám se, že z dlouhodobého hlediska to není dobré, žák totiž může „zabloudit“ na složitě větvené cestě s velkými možností volby směru, který by vedl k žádoucímu konci. To není nadsázka, ale zkušenosti z mého okolí.
Myslím si, že právě „výchovy“ mohou pomoci právě k orientaci na této cestě. Podle mého soudu, je proto hodnocení, jako oblast vzdělávání, jen nutnou součástí celého vyučovacího procesu. Musíme však hledat způsoby, jak co nejobjektivněji hodnotit výstupy výchovně zaměřeného vzdělávání.
Přesto jsem však přesvědčena, že „výchovy“ jsou rovnocenné s ostatními vyučovacími předměty a jen uplatňují jiná specifika.
Jitka Rambousková
6.5.2011 at 16.33Obě moje děti měly velmi dobrý vztah k výtvarce, ale ne ve škole. Nějak nemohly pochopit, proč v ZUŠ jsou vedeni k samostatnosti a originalitě a proč v ZŠ musí být noční nebe tmavěmodré a nesmí být temně fialové, proč všichni musí kreslit srdcového krále a proč to nemůže být královna. A narážely. Smutné, ale pomoci jsem jim nemohla.
Jana Langerová • Post Author •
8.5.2011 at 9.47Máte pravdu, také si myslím, že je to smutné. Bohužel, takto to na některých školách „funguje“. A právě proto se snažím psát příspěvky. Jsem si vědoma, že není možné „hned změnit svět“. Ale vím, že mohu ukázat ostatním zájemcům, jak učím. Metodika úspěšné výuky však může být různá. Chci věřit tomu – až se podaří vyvolat jen porozumění a budeme přemýšlet, pak určitě „na to“ přijdeme. Snad někdy budou výchovně zaměřené vyučovací předměty více plnit roli, která je od nich očekávána.
Niccolo Machiavelli: „Nejdřív udělej co je nutné, pak udělej to možné a na konci bude i nemožné“.
Jana Langerová • Post Author •
18.2.2012 at 9.11Letos jsme se opět pečlivě připravovali na talentové zkoušky středních uměleckých škol a všichni adepti je úspěšně vykonali. Nebylo to však tentokrát zrovna jednoduché. Stále více mám totiž problém přesvědčit uchazeče o potřebnosti soustavné domácí práce.
Žáci, kteří se výtvarné činnosti věnují už několik let, velmi dobře cítí, že mají naučeny některé dovednosti a jsou tedy ve výhodě proti ostatním zájemcům. Asi jsou však pohodlní a mají mnoho různých zájmů. Nebo je to způsobeno zjednodušováním významu výtvarné výchovy na základních školách? Nějak to nemohu pochopit, protože stále ještě mezi lidmi přetrvává představa „atraktivností“ výtvarné tvorby. Možná, že to má souvislost s trochu „pokřiveným“ nazíráním na současné umění. Nebo je příčina jinde?
V průběhu přípravy na zkoušky jsem se spolu s žáky zkusila hledat důvod tohoto rozporu.
Nevím jak to chodí na jiných základních školách, ale tam, kam chodím já, prakticky neznáme výtvarnou výchovu.
Jsem sice v jazykové třídě, což mnoho našich učitelů používá jako argument. Ještě na prvním stupni jsme hodně malovali, ale od šesté třídy jsme měli paní učitelku, která to moc neřešila a většinou jsme na hodinách výtvarné výchovy dělali projekty do rodinné výchovy, nějaké referáty a tak.
Letos jsem v deváté třídě a výtvarnou výchovu máme jednou za čtrnáct dní, odpoledne. Sice máme teď nového učitele, který je výtvarník (má školu), ale stejně neděláme nic pořádného. Což mne i ostatní žáky, kteří se alespoň trochu zajímají o výtvarnou kulturu, moc mrzí.
Hrozně bych si přála, aby nám aspoň jednou někdo něco řekl o dějinách umění, uměleckých směrech, o známých umělcích nebo o architektuře.
Vždyť to také patří do základního vzdělání – no ne?
Vypadá to, jakoby se výtvarná výchova na základních školách brala jako něco naprosto zbytečného a nepotřebného pro život. Já osobně chci jít studovat uměleckou školu a základní výtvarné znalosti či dovednosti mi naprosto chyběly. Musela jsem se architektonické slohy, umělecké směry učit sama z knih. A bez soukromé výuky bych nebyla schopna se svými výtvarnými \’\’dovednostmi\’\‘ ze základní školy nakreslit správně ani “ň”.
Celkově si myslím, že by měli být žáci ve školách více vedeni k tvořivosti a ke kulturnímu životu. Pak se jich třeba více rozhodne pro studium uměleckých sklářských škol.