Jak to vidím já

Už mi z toho asi fakt hrábne. Tak tento pocit mívám poslední dobou téměř denně. Možná je to zkouškovým obdobím, možná faktem, že za tři dny jdu na státnici z pedagogiky a psychologie a nebo to prostě jen bude tím, že já jsem prostě já – já, co se ještě nenaučil říkat ne, co moc neumí odpočívat a všechno si až moc bere. Jo, to bude tím…

I když, pravdu říct, z té státnice jsem taky dost nervózní. Svým založením jsem totiž praktik a už od střední se snažím řídit heslem „vědět znamená vědět, kde to najít“. Učení zpaměti bez porozumění naprosto zavrhuji (tuto ohavnost jsem svému mozku naposled prováděl na gymnáziu v hodinách fyziky, které jsem ale zoufale nerozuměl). Tak tady už několikátý týden sedím nad těmi všemi otázkami a doufám, že nepůjde o zkoušku kapacity mého mozku. Upřímně si totiž myslím, že existuje spousta smysluplnějších možností, jak trávit volný čas, než sedět a nalívat si do hlavy všechny ty klasifikace, definice, tabulky a grafy.

V souladu s reformou chceme po učitelích, aby se během velmi krátké doby změnili, opustili způsoby a přehodnotili přístup, který pro ně byl typický po celý jejich dosavadní profesní život. Ano, souhlasím s tím, že je třeba se měnit. A ta potřeba je aktuálnější a aktuálnější. Ale co studenti učitelství? Budoucí učitelky a učitelé. Kdo donutí ke změnám v myšlení a přístupu nás?

Psali jsme nedávno test. Kombinace otázek a úkolů na procvičení všech druhů myšlenkových operací. Chtělo by se říct – výborně. Opak je pravdou, výsledky byly dost katastrofální. Vlastně už od prváku, více než tři roky, vidím stále ještě velké množství svých spolužaček a spolužáků, pro které je snazší se nacpat si do hlavy tuny textu a při zkoušce je odpapouškovat bez jakéhokoliv náznaku snahy o porozumění, než aby přemýšleli. Přemýšlení totiž bolí a ono je asi strašně jednoduché říct – já tomu nerozumím, já se to raději naučím zpaměti. Ano, jistě je to z velké části zásluha jak jejich současných vyučujících, kteří tento přístup akceptují (a mnohdy i velmi kladně hodnotí) a jejich bývalých vyučujících, kteří na ně takové požadavky kladli. Pokud je ale nikdo nedonutí změnit svůj postoj a přístup k učení, budou pak oni v praxi klást tytéž požadavky na své studenty. A protože jich není právě málo, přiznám se, že mě to dost děsí.

V souvislosti s memorováním a naprosto neefektivním učením jsem se zmínil o fyzice. Na gymnáziu jsem však měl třeba také dějepis. A i když jsem z něj ani nematuroval a nyní ho ani nestuduji, byly to právě hodiny dějepisu, které formovaly mé „pedagogické já“. Že chci učit vím od první třídy. Ale na otázku jak chci učit mi pomohla odpovědět až paní profesorka Andrea Baumannová. Právě díky ní totiž dneska nepatřím ke skupině papoušků s nafukovacím mozkem (i když ten by se někdy hodil ;-)). Paní profesorce vděčím za hodně. Mimo jiné to byla právě ona, kdo mě seznámil s portálem a navrhl mi, zda bych nechtěl zkusit publikovat nějaký DUM.

Svůj velký dík bych však chtěl vyjádřit všem vyučujícím, kteří nebazírují na přesných znalostech a našprtaných definicích, ale kteří naopak nutí své žactvo myslet. A já bych si velmi přál, aby k tomu nutili i nás. Ještě více a ještě častěji!