Proč se mně líbí přístup, který nám na francouzských učebnicích dějepisu ukazuje Zuzana Loubetova na stránce http://dejepis1zemepis.blogy.rvp.cz/2010/01/26/jak-vypada-francouzska-ucebnice-dejepisu/? Protože kladou otázky, a to nikoli otázky zbytečné, „kontrolní“, nýbrž badatelské, zvídavé: nad obrázkem interiéru kostela se učebnice ptá, „jaký dojem má vyvolat“. Nikoli tedy „které vidíme prvky slohu barokního?“, ani „které rituální předměty jsou na obrázku“, ani „ze které doby pochází tato výzdoba“. V tom je ten rozdíl: otázka míří až na to, kvůli čemu bychom měli znát informace, jež by stačily na odpověď k těm otázkám „českého typu“.
Chápu, že tak dlouhá cesta v myšlení (od viděného obrázku až k efektům tehdejší výzdoby na věřícího) je pro mnohé žáky hodně náročná. Leckdo si asi myslí, že většině děti by stačilo vědět, které jsou ty rysy baroka. Jenže to z nich vyrostou dospělí, kteří si pak myslí, že to hlavní je znát rysy baroka, ale že se nemusí chápt, proč to takové bylo. Taky nebudou vědět, jak si oni sami získávají a reflektují (nebo nereflektují) své dojmy. Znalí absolventi ještě nejsou vzdělaní v tom smyslu, že by díky znalostem rozuměli sobě a světu líp než nevzdělaní.
Jiný druh otázky:
Jaké jsou rozdíly mezi… (katolicismem a protestantismem) – taková otázka se velmi liší od otázky „Které jsou rysy protestantismu?“ Protože porovnání je matkou moudrosti (psal jsem o tom v Ireneu), ale výčet je jen matkou a taky smrtkou pamatování. Najděte shody a také rozdíly! Už to, jak děti bavívá kvíz „najděte deset rozdílů mezi obrázky“, ukazuje, že hledání shod a rozdílů je vrozená potřeba.
„Co Cranach vyčítá katolické církvi?“ – to není jen otázka na výčet námitek, aspoň doufám: učitel asi chce, aby žák tu kritiku vlastně prováděl s Cranachem. Ovšemže by si žák měl zkusit také tu opačnou: Proč Řím trvá na svém a v čem kritizuje protestanty? Kdybychom dětem ukázali jen to, že katolíci protestanty vždy rovnou zakuchali, nepochopily by děti něco důelžitého o tom, jak udržování tradice může sloužit i zlé moci, a jak zase porušování tradice může poškozovat i dobré, ač neuvědomované principy přežití…
Otázky k pasáži o násilí v náboženství jsou ještě jiného typu: Sice se vyptávají na znalost některého údaje, jenže ty údaje jsou neudržitelně dynamické: jsou to maléry, spory. Ikonoklasmus je válka, návrhy na ukončení střetů jsou řešením problémů, události Bartolomějské noci jsou hrůza a mají nutkavě se nabízející následky.
Takto klást otázky znamená ještě jednu věc pro výuku předmětu: autor učebnice a učitel sám patrně hodně dobře chápou, co výukou sledují, kam se děti mají studiem dostat. Tedy nejenom že vědí, co je obsahem a učivem předmětu, ale taky jaký má smysl. A zdá se mi, že tím smyslem u historie je umět uvažovat, dělat si promyšlené závěry, mít k událostem své historie osobní zdůvodněný vztah. K takovým cílům ovšem nekráčejí děti v hodině, která má za cíl „protestantismus“ a jejíž učitel odpoví na otázku „co jako s tím protestantismem?“ například „mají znát ty představitele, kdy působili a co hlásali“. Kdybychom si prohlédli své přípravy nebo tematické plány (ve většině předmětů), našli bychom spoustu tradičně usazených „cílů“, u kterých by nám hodně dlouho trvalo, než bychom zformulovali přijatelnou odpověď, kam se děti díky té hodině mají dostat…
Nechci nikomu křivdit, vím, že většinu učitelů ve většině předmětů připravovala jejich fakulta právě ve smyslu „“mají znát ty představitele, kdy působili a co hlásali“. Ono se to tak taky dřív chápalo, a my máme smůlu, ze se za čtyřicet let komunismu a dvacet let svobody to chápání nejdřív nesmělo a pak neumělo posunout o pár kroků dál, podobně jako se posunula civilizovaná Evropa. Až tam zjistí, jak svůk pokrok zase o další krůček poopravit, my budeme teprve nakročovat. Dalo by se to dohnat – například zkoumáním informací o tom, jak se ve Francii učí dějepis a píšou učebnice! Ale to by bylo třeba, aby si o tom nečetla stovka lidí na blogy.rvp.cz, nýbrž aby existovalo profesní vzdělávání spojené s profesním rozvojem a s růstem platovým…
Zuzana Loubet del Bayle
27. 1. 2010 at 9.38Ano, tyto badatelské a zvídavé otázky taky činí dějepis mnohem zajímavějším. Jsem si jistá, že by pak také bylo mnohem více uchazečů o studium historie na vysokých školách, protože by je předmět na ZŠ a SŠ dokázal zaujmout. Pro žáka jsou tyto otázkové úkoly určitě náročnější, ale mnohem záživnější.
Ješte bych připojila, že francouzský způsob psaní esejů je vlastně úplně stejný jako styl tvorby učebnic: na začátku musí být problematika, na kterou má žák na konci textu odpovědět. Tento požadavek žáka vede k tomu, aby se naučil psát strukturovaný text, což se v běžném životě určitě hodí. U nás je zatím historik chodící encyklopedie, zatímco ve Francii téměř spisovatel. Ostatně mnoho studentů historie se dá na novinařinu.
Mgr. Jana Kneřová
27. 1. 2010 at 9.55Začátkem tohoto měsíce jsem prošla seminářem o Bloomově taxanomii. Tehdy jsem si plně uvědomila, jak je důležité vhodně volit otázky. Podruhé jsem se nad otázkami zastavila při čtení blogu Zuzany Loubet del Bayle a nyní je to potřetí. Jako v pohádce.
Dotýkám se tě poprvé, podruhé, potřetí…pak má přijít kouzlo. Věřím, že přijde až budu svým žákům klást otázky. Budou jiné.
Ondřej Hausenblas • Post Author •
27. 1. 2010 at 15.16Ty vyšší úrovně otázek jsou moc cenné, ale nelekněte se, jestli se zpočátku ukáže, že se jim žáci brání: jednak to vyžaduje víc myslet, a to leckterého bolí, ale hlavně jsou děti málo trénované na přemýšlení o příinách a následcích, málokrát zkoušely a málo podpory dostávaly v sestavování nějakých ucelenějších pojednání (ne vědeckých, ale prostě věc vzít a zevrubně z různých stran o ní pojednat tak, aby ji někdo další mohl pochopit…). A s dovedností posuzovat něco, hodnotit něco zápasí i většina učitelů, protože tradice ve školách praví, že věci jsou rovnou správně, nebo špatně, a že se to pozná podle první chyby.
Takže musíme přemýšlet, na čem a jak dětem předvedeme, co je to analyzovat nějakou situaci (v historii třebas) tak, aby z ní nevylezl jenom výčet složek, nýbrž ty příčiny a důsledky (třebas i domnělé, badatelsky právě prověřované). A měli by nás žáci vidět, jak promýšlíme a jak větu po větě píšeme nějaké soustavné vysvětlující pojednání (například na dvě stránky o tom, že Masaryk nejprve Rakousko rozvrátit nechtěl, ale pak už musel…), ve kterém zase není jenom popis toho, jak co šlo za sebou, ale právě co k čemu vedlo, jaké pochyby a které důvody mohl tehdy někdo mít, a taky jak se na to díváme dneska – a od toho se dostáváme k tomu, že dětem musíme předvádět hodnocení podle kvalitních kritérií – předem promyšlených, podstatných (ne „výčtových“) a zveřejněných. Hezky se to tu píše, ale dlouho a pomalu to roste ve třídě. A navíc u každého jinak rychle a jinak hluboce. Proto se mají děti navzájem obohacovat tím, co si o čem myslí a co napsali…
Tak držím palce.
Helena Mandelová
29. 1. 2010 at 16.50Vážená kolegyně,
Váš článek je zajímavý, v mnohém podnětný, ovšem prozrazuje také ne zcela zasvěcený pohled a podrobnou znalost naší situace ve výuce a v problematice dějepisných učebnic. Pokud byste stála o informace, které by Váš pohled v oblasti českých dějepisných učebnic, pracovních sešitů, metodických příruček a učebnic vlastivědy, i metod školní práce u nás mohly doplnit nebo rozšířit, ráda Vám je nabídnu. Bohužel jsem nikde (ani na internetu) nenašla Vaši e-mailovou adresu a ani na portále RVP nebyli ochotni mi ji sdělit. Pokud byste mi ji na můj e-mail h.mandelova@volny.cz poskytla, napíšu přímo Vám. Letmé, často povrchní diskuse pod články nepovažuji za příliš smysluplné. Z portálu jsem zjistila, že komentáře k Vašim textům sledujete a reagujete na ně, třeba si přečtete i tuto poznámku a ozvete se.
Zdravím
Helena Mandelová
Ondřej Hausenblas • Post Author •
30. 1. 2010 at 22.10Zuzana Loubet del Bayle přidala na svém blogu ještě odkaz na zajímavý článek k výuce dějepisu (z vysílání Radia Praha neboli ČRo 7, čili bývalé „Svobodky“). Podívejte se tam! http://www.radio.cz/cz/clanek/124471
V zápisu z pořadu diskutují velmi přínosně historik Zd. Beneš Z FF UK, a jsem rád, že ho slyším se vyjadřovat již z modernějších pozic, dále sociolog M. Havelka z FHS UK a gymnaziální učitel dějepisu Josef Marz. I když oba vysokoškolští odborníci tradičně považují přemýšlení o historii za úkol teprve pro školy střední, jako bychom děti na základce mohli vyučovat bez toho, že budou do historie zapojovat své přemýšlení, své úvahy a postoje, považuji za hezký krok vpřed právě to, že aspoň nad dějinami novodobými se už umí uvažovat o tom, jaký vlastně mají vztah k myšlení žáků, dokonce k jejich dovednosti myslet kriticky. Ještě nedávno historici diskutovali veřejně o tom, že dějepis přece není občanka (to jistě není, ale omezovat úlohu dějepisu na základní škole jen na vytváření historické „odbornosti“ žáka, to je taky pěkně zcestné). Těší mě, že si čtenáři diskusí na blogu mohou odnést například dobré tipy na další četbu, a nejen třeba něčí ponižující narážky na to, že diskutují povrchně…
Zuzana Loubet del Bayle
31. 1. 2010 at 0.27Jen bych chtěla upřesnit, že odkaz jsem k blogu nepřidala já, ale paní Pavlína Hublová. Zmíněný článek jsem si se zájmem přečetla, na rozdíl od mého externího pohledu jsou tam názory přímo z praxe.
Ondřej Neumajer
31. 1. 2010 at 9.16Vážená paní Mandelová,
jelikož i já mám „ne zcela zasvěcený pohled a podrobnou znalost naší situace ve výuce a v problematice dějepisných učebnic“, velmi rád bych Vaši argumentaci četl také. Možná se na Internetu někde diskutuje letmo a často povrchně, ale na portálu ministerstva školství určeném pro metodickou pomoc učitelům by tomu tak být nemělo a Vy k tomu můžete, zdá se, přispět.
E-mailovou adresu autora naleznete po registraci a přihlášení na portál vždy v profilu autora. Na ten se přenesete např. klepnutím myši na jméno autora příspěvku. Pro nepřihlášené čtenáře není tato informace k dispozici.
ON
Mgr. Jan Zouhar
31. 1. 2010 at 11.45Prostor pro diskusi o výuce moderních dějin je i v části Diskuse na zdejším portále – v části Základní vzdělávání – Tipy do výuky – Jak na výuku dějin 20. století.
http://diskuze.rvp.cz/viewtopic.php?f=325&t=1107&p=14151&sid=b5a2bf2318cd1beeb9808dc78c0ed46a#p14151
Mgr. Jiří Tůma
5. 2. 2010 at 12.21Díky za příspěvek, diskuzi a další odkazy. A předem se omlouvám za další možná nezasvěcený pohled. To je ono! Takto nějak bych si i já představoval učebnici. Vůbec není problém „málo učiva v levém sloupečku“, naopak. Nechť jsou obsahem kapitol dokumenty a multiperspektivní pohledy na jedno období, událost, téma, pokud možno bez stereotypů „my“ a „oni“. Ve většině učebnic text a tedy učivo jsou prostě faktem, tak to bylo a hotovo. I když je třeba napsán atraktivně a kapitoly jsou graficky dobře zpracovány a najdeme zde i doprovodné otázky a úkoly. Předat žákům jen hotové, obecně přijímané závěry moderní historiografie a autorského týmu učebnice, by nemělo být cílem učebnice ani učitele. Nechme žákům prostor získat vlastní názor. Například kapitoly o husitství, o téměř dokonalé demokracii I. republiky, o jednoznačně krvelačných Turcích apod? To, že jsem měl ve třídě katolíky, Poláky i Turka nebyly jediné důvody proč spoustu textů v učenicích odmítám reprodukovat jako fakt. Co třeba raději kapitoly typu „Husité, lupiči nebo hrdinové?“ s oslavnými texty i kritikou, ukázkami pramenů-pokud možno jaksi „oboustranných“, případně s texty soudruha Nejedlého o Žižkově socialistickém smýšlení – a to pro případné diskuze k mystifikacím, zneužívání historie s přesahem do moderní doby, např. text od Orlíku – nebezpečí zneužívání husitství neonacisty, otázkami které budou zkoumat i autory textů a jejich postoje. Další témata jsou zpracována jako náměty pro hodiny i na těchto stránkách – např. námět Pod Bílou Horou, proč by nemohly být v učebnicích? Nevadí mi hledat, chystat a pátrat, alespoň si rozšířím obzory, ale učebnice podobná té francouzské by se určitě hodila. Pro některé učitele je učebnice, kterou nafasují „fetiš“ (jak říkává jeden kolega ze Slovenska) a jedou podle ní od začátku do konce. Pokud bude postavena podobně jako francouzská, nebude to problém, bude dokonce pro rozvoj myšlení žáků prospěšná. Uzavírám a loučím se slovy, která jsem někde zaslechl: Neučme historii, učme dějepis.
Zuzana Loubet del Bayle
11. 2. 2010 at 19.52Díky Jiří za komentář, právě sonduji mezi francouzskými dějepisáři a zeměpisáři, jestli by je zajímalo spolupracovat s námi (myslím tím české učitele) na přípravě učebnice. Šlo by o to, aby se s námi podělili o své zkušenosti. V ideálním případě by bylo fajn vytvořit návrh učebnice v elektronické podobě a pak nad její konečnou podobou diskutovat, podobně jako do dělá lelivrescolaire, o kterém jsem psala na blogu.
Otázka do plénu: co myslíte, byl by o takovou učebnici zájem? Prostě ji jen vydat a pak ať si sami učitelé vyberou, podle čeho chtějí učit…