Jak si učitelé nosí práci v hlavě domů aneb A z čeho je sluníčko?

Určitě se každý během své práce setkal s takovým tím dítětem, které se neustále na něco dotazuje, a vy máte potom pocit, že nebudete znát odpověď anebo prostě nevíte!!!

Tak přesně to, se mi stalo včera ve školce.

D:“A paní učitelko, co je to ultra?“

U: „To je Honzíku, jako něco víc, něco lepšího, něco extra!“

D: „A ultrafialové paprsky?“

A já se zmohla na „to jsou paprsky, které jsou ze sluníčka, ale tyhle paprsky nevidíme!!!“ – pro mě výkon veliký, (v prvním ročníku na SPgŠ jsem propadala z fyziky!), myslela jsem si, že fyziky je konec, ale Honzík mi nedaroval ani fň (-:

D: „A paní učitelko, z čeho je sluníčko?“

U: a moje odpověď, už byla opravdu strohá „z plynů“

D: „A dál? Z čeho je ještě?“

Dál už rozhovor nepokračoval na fyzikální téma, protože jsem přehodila výhybku a slíbila Honzíkovi, že to zjistím a zítra všechno řeknu.

Po příchodu z práce domů jsem započala rozhovor se svým manželem na téma ultrafialové paprsky, a jako většina chlapů, to pro něj bylo zajímavé téma a já se hodně dozvěděla.

Večer jsem projela naší knihovnu a vytáhla všechny encyklopedie, ve kterých jsem našla něco o slunci a samozřejmě si je pročetla k danému tématu (-:

Druhý den hned ráno jsem vložila Honzíkovi svou krásnou encyklopedii (kterou mi přinesl Ježíšek vloni k Vánocům – jak jen to věděl?) do rukou a on listoval, prohlížel, ptal se a já četla a četla, pak spokojeně zaklapl knížku se slovy:

„Tak já si jdu už hrát, ale kdybych chtěl zase něco vědět, tak přijdu . . .“

Myslím si, že je naprosto nemožné, abychom si my učitelé nenosili svou práci v hlavě domů, mě to tedy osobně nejde.

PS: co bychom neudělali pro „své“ děti, že?