Hrát, či nehrát – to je to, oč tu mnohým běží. Skoro hamletovská otázka, říkám si, když přemýšlím na tím, zda funkčně zařadit hraní počítačových her do hodin literatury či psychologie, nebo si tuto možnost nechat ujít.
Na jedné straně vidím v první chvíli rozzářené oči některých mých studentů, kterým se při vyslovení slov počítačová hra vybaví krvežíznivá střílečka o přežití mezi monstry vybavenými superzbraněmi.
Na straně druhé zahlédnu povytažené obočí kolegy zástupce či řiditele – cože to zase zavádím za novoty.
V třetím rohu se vyloženě krčí pár slečen, kterým se zdá, že asi tuhle hodinu nezvládnou – přece nebudou mastit hry na „písíčku“ – to je pro ubožáky.
Pak je tu i několik pochybovačů – co z toho bude? Přece nebudem dělat to, nad čím trávím dnes a denně několik hodin ze svého drahocenného času. Naši mě od her vyhání, tak mě k nim přece nepožene moje humanitní učitelka.
Kolega IVT se zatetelí blahem – v mé přítomnosti mezi počítači vidí možnost další spolupráce. Normálně se k němu do učebny chce málokomu (taky se bojím, že ten „smrad“ z počítačů nevydýchám, mohl by si tu častěji větrat).
Pár zbývajících studentů jen tak vyčkává. Neví, co bude. Netuší, nač se mají připravit. Nechápou, v čem jim hraní pomůže.
Já už mám ale celkem jasno. Pokud chci, aby hraní nebylo jen hraním, ale přinášelo i něco víc, musím svým žákům, kolegům i řediteli vysvětlit, v čem je právě počítačová hra dobrá. Co mě i dalším třiceti mladým lidem ve třídě na rozdíl od běžného výkladu umožní.
Že díky ní můžeme zažít historické události a být aktivními spolutvůrci, přemýšlet nad důsledky svého jednání a činit rozhodnutí bez toho, že bychom museli cestovat či se vystavovat nebezpečí v oblastech, kde hrozí konflikty.
Že vyzkoušíme věci, na něž by bylo v reálném světě nutné velké množství času či financí.
Že zažijeme události, od nichž již uplynuly stovky let.
Že budeme rozhodovat o finančních částkách, které nám nikdy nebudou říkat pane, ale na kterých si ukážeme, jak funguje současná světová ekonomika.
Že čtyřicet pět minut prožijeme desítky let a změníme možná své okolí k nepoznání.
Tedy to herní. Možná, že nám pak díky této simulaci dojde, jak si počít se světem reálným. Možná, že si něco z věcí, které nám dojdou při hře, přeneseme i do života, který žijeme.
Hra do školy jednoduše patří. A je jedno, jestli je, či není počítačová.
Jen je důležité, aby byla tak dobrá, že ji budeme chtít hrát víckrát než jen poprvé.
Bořivoj Brdička
9.10.2011 at 17.09Ivo, máte úžasný tvůrčí potenciál. Doufám, že ve svém blogu budete pokračovat.
Renata Kloubová
9.10.2011 at 17.30já vám závidím i toho kolegu o kterém píšete: „Kolega IVT se zatetelí blahem – v mé přítomnosti mezi počítači vidí možnost další spolupráce. Normálně se k němu do učebny chce málokomu“.. u nás by to bylo jinak: „Kolega IVT se začne třást obavami – v mé přítomnosti mezi počítači vidí pořádné strašidlo..co kdyby mu žáci pc nějak pokazili…“
Mira Friedrichová
9.10.2011 at 18.50moc přjemné čten, díky
Blanka Kozáková
9.10.2011 at 20.40…Co mě i dalším třiceti mladým lidem ve třídě na rozdíl od běžného výkladu umožní… – oceňuji Váš výčet pozitiv, které hry přináší.