Jak mluvit o atentátech na Charlie ve třídě? Toť otázka…

Když jsem si v pátek odpoledne razila cestu do třídy, bylo mi jasné, že všichni sledují atentáty a jejich následky v přímém přenosu. Všude okolo sebe jsem slyšela klíčová slova: bratři, policie, rukojmí… Nejinak tomu bylo i při příchodu žáků: „Paní učitelko, víte, jestli už osvobodili rukojmí?“ Byl pátek, dvě hodiny odpoledne, a třídenní drama, kterým žila celá Francie, ještě nebylo u konce. Tím jsem dostala odpověď na otázku, kterou jsem si kladla bez přestání od středečního poledne: mám o atentátech mluvit ve třídě? Pokud ano, tak jak?

Vše se seběhlo tak rychle… ve středu po jedenácté hodině jsem začala vařit oběd a u toho jsem poslouchala rádio. V 11.25 jsem rádio vypnula a šla vyzvednout starší dceru ze školky. Po návratu jsem šla do kuchyně dovařit oběd a těsně před dvanáctou jsem rádio opět zapnula. „Posloucháte zvláštní vydání…“ – to je divné, co se stalo za tu půl hodinu, kdy jsem byla ve školce? A stalo se toho opravdu hodně. Dnes po pěti dnech ještě nemáme dost velký odstup, ale na základě informací z médií mám pocit, že prožíváme historickou chvíli.

Nejprve jsem se o všem, co se stalo, bavila s ostatními maminkami, které vše prožívaly osobně a od středy mají pocit, že terorismus představuje bezprostřední nebezpečí pro jejich rodinu. Ani bych se nedivila, kdyby některé začaly uvažovat o emigraci, pomyslela jsem si ve středu trochu kysele. Před pár měsíci mí čeští kamarádi vtipkovali, že až Rusko anektuje Česko, tak si požádají o azyl ve Francii a najednou by měli lidi začít utíkat odtud?

Pořád jsem ale neměla odpověď na svoji otázku: jestli a jak mluvit o atentátech ve třídě. Moc se mi do toho nechtělo, raději bych počkala pár dní, než se vše trochu vyjasní, abychom se o aktuální situace mohli bavit s odstupem a abychom jen nepočítali mrtvé. Navíc jsem se bála, jak budou reagovat žáci muslimského vyznání. Ve třídě jsou sice jen čtyři, samé holky s docela dobrým prospěchem, tedy žádní „odpadlíci“. Ale kolegové mě už několikrát upozornili, že tyto žákyně se aktivně hlásí ke své muslimské víře a mají tendenci dělat to způsobem, který učiteli jakožto „garantu laicity“ ve školství, není zrovna příjemný.

V pátek ráno, pár hodin před tím, než jsem měla předstoupit před svoji třídu, jsem se zeptala na radu kolegyně matematikářky, která učí na 2. stupni ZŠ. Popsala mi, že u nich ve škole bylo vše úplně spontánní a většina iniciativ byla dílem žáků – začali do školy nosit růže a lepili je na okna, stejně jako dnes už všudypřítomnou ceduli „Je suis Charlie“. Zeptala jsem se, jestli si myslí, že o tom mám se svými žáky mluvit. Letos mám jen jednu třídu a viděla jsem se s nimi naposledy v úterý, vše se stalo ve středu, takže pokud o atentátech chtěli mluvit, určitě už měli příležitost ve čtvrtek (kdy se držela minuta ticha, já ale ten den neučím) nebo v pátek dopoledne. „Ty jsi ale jejich učitelka dějepisu, určitě o tom budou chtít mluvit,“ sdělila mi kolegyně. Mimochodem v naší proběhla čtvrteční minuta ticha dost chaoticky, v mé třídě se údajně několik žáků chovalo nedůstojně – smáli se a jedna žákyně prohlásila, že „ztratila minutu svého života“. Že by to byla otázka věku? Žáci na 2. stupni mé kolegyně se zachovali mnohem lépe! Co tedy s rozjívenými puberťáky, které hned tak něco nazaujme?

V té chvíli mě napadlo, že by bylo vhodnější nechat je kreslit. Vzpomněla jsem si na článek, který jsem četla před několika měsíci: „Zeptejte se v 1. třídě, kdo z dětí rád kreslí, zpívá a tancuje. Přihlásí se celá třída. Položte stejnou otázku v 8. třídě. Přihlásí se jich jen několik. A je to škoda.“ Ve čtvrtečním Le Monde jsem viděla dvacet karikatur největších světových ilustrátorů, kteří reagovali na pařížské události. Rozhodla jsem se, že je promítnu ve třídě, společně si o nich popovídáme a pak nabídnu žákům, ať si jednu vyberou a namalují svůj vlastní obrázek jako vyjádření svých pocitů a památku obětím. Neměla jsem moc času vše připravit a bylo mi jasné, že bude potřeba improvizovat.

Pět minut před začátkem hodiny jsem potkala kolegyně a rychle se jich zeptala, jestli ve třídě mluvily o atentátech. Obě odpověděly negativně – žákům prý řekly, že chodí do školy, aby pracovali (ve francouzštině se dá sloveso „je travaille“ přeložit jako „pracuji“ nebo „učím se“). Na chvíli jsem zaváhala, ale nechtělo se mi vše na poslední chvíli zase měnit. Později jsem zjistila, že jiná kolegyně ve třídě přečetla úvodník deníku Libération, který se ujal přeživších novinářů z Charlie Hebdo. Jiná kolegyně mi doporučila pracovní list, který připravilo společně několik učitelů dějepisu a ekonomie na téma „svoboda slova ve Francii a karikatura“. Výborný nápad, ale s něčím takovým nechci improvizovat, taková hodina si naopak vyžaduje důkladnou přípravu.

Jak jsem se tedy svého občanského úkolu zhostila já? Žákům jsem vysvětlila, že původně jsem měla v plánu probírat další zeměpisnou kapitolu, ale vzhledem k událostem jsem se rozhodla svůj původní plán změnit a navrhuji, aby své pocity nakreslili.

Začala jsem promítat karikatury. První byla docela neškodná – tři (vlastně čtyři) obyčejné tužky.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Potvrdilo se mi, že je přínosné dát slovo žákům, i když mám pocit, že je vše úplně jasné a že popis obrázku je ztráta času. Žáci hned našli hlavní myšlenku a navíc měli zajímavý postřeh: nové tužky jsou menší než ta původní. To je pravda a dokonce se nám to hodí k našemu příběhu: o zavražděných ilustrátorech se taky dá říci, že to byli jedni ze nejlepších a ti, kdo je nahradí, nebudou tak „velcí“.

U další karikatury jsem zjistila, že někteří žáci neznají význam slova satira. Ještě že se zeptali! Francouzsky sice umím dobře, ale je to pro mě pořád cizí jazyk a občas mám tendenci si myslet, že některá slova přece mí žáci musí znát, protože je už během svých šestnácti let života museli slyšet! Je samozřejmě možné, že už ho slyšeli, ale nikdy se nezamysleli nad tím, co vlastně znamená. A asi nemají reflex jít si vyhledat neznámé slovo ve slovníku. Trochu odbočím – před několika lety mě (pozitivně) šokovalo, když padesátiletý Francouz přerušil debatu během večeře a šel do slovníku Larousse ověřit význam slova, u kterého si nebyl jistý. A tehdy mi došlo, že tak by to vlastně mělo být nejen u těch, jejichž každodenní náplní je učit se!

U další karikatury (Joep Bertrams, Holandsko) jsem zadržela dech, protože byla trochu drsná, ale zároveň velmi trefná.

 

 

 

 

 

 

 

Žáci zpočátku souhlasili: „Zabili ho a on ještě na vraha vyplazuje jazyk!“ popisovali pobaveně. Poté se přihlásila žákyně-muslimka a mně bylo jasné, že jde do tuhého. „Mně se to moc nelíbí. Nemá zakrytou hlavu jako terorista a podle obrázku to vypadá, že je obyčejný muslim.“ V té chvíli mi taky došlo, že zrovna tento detail může muslimům vadit. Měla jsem vybrat jinou karikaturu… no uvidíme, jak vše bude probíhat dál. Uf, ta následující je naštěstí neutrální (Chapatte, Švýcarsko):

 

 

 

 

 

 

 

Nápis na kříži je hra se slovy, dá se přeložit buď jako „zemřeli smíchy“, nebo „zemřeli, protože si dělali legraci“. Tato hra se slovy mi došla taky až před žáky a navíc jsem si překladem nebyla úplně jistá. Kdybych měla víc času, tak jsem si význam našla ve slovníku, nebo jsem vše zkonzultovala s kolegou. Improvizovat není vždy bez rizika!

Na ostatních karikaturách už nikdo naštěstí neobjevil žádnou „skrytou vadu“, zde jsou mé nejoblíbenější:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V jedné skupině nakonec návrh vyjádřit pocity obrázkem vyzněl do ztracena. Dala jsem totiž žákům vybrat mezi kresbou a debatou. Zvolili debatu a na kresbu se nedostalo. Navzdory počátečním obavám jsem byla překvapená, jak „civilizovaně“ debata proběhla. Od začátku ale bylo jasné, že se ve třídě utvořily dva tábory. Muslimky tvrdily, že samozřejmě odsuzují, co se stalo, ale některé kresby časopisu Charlie Hebdo je zranily v jejich víře. Nemuslimové argumentovali tím, že svoboda slova je ve Francii důležitá.

Následovala hodina se druhou skupinou stejné třídy. Promítání karikatur proběhlo podobně, následovalo kreslení. Žáci byli zpočátku zdrženliví, ale pak si většina z nich vzala tužku a pustila se do práce. Po několika minutách jsem si uvědomila, že muslimské žákyně této skupiny se dívají do prázdna. Zeptala jsem se jich, jestli nemají chuť malovat. Nikoho jsem nenutila – někteří žáci se hned přiznali, že malovat neumí a raději napsali krátký text. Jedna žákyně-muslimka mi odpověděla, že nesouhlasí s heslem „Je suis Charlie“ a že se nechce účastnit mé kreslící akce. Už aby ta hodina byla u konce… Většina žáků ale vypadala nakonec spokojeně a někteří mi řekli, že v jiných hodinách neměli příležitost se k událostem vyjádřit.

Teď si kladu novou otázku: i na mě záleží, co si po těchto událostech odnese do života třicet mladých Francouzů. Kreslením jsem chtěla dosáhnout toho, aby žáci vyjádřili své bezprostřední pocity. Bude ale potřeba se ke všemu vrátit za několik týdnů s odstupem a zhodnotit, jak tyto události změnily Francii. V médiích se mluví o nové roli školství v budování mostů mezi kulturami. A bude záležet i na nás učitelích, jestli se nám podaří žáky ze dvou rozdílných kulturních světů sblížit, nebo jestli si naopak ponesou do života vzájemné nepochopení.