Jak se učí Šoa v ČR?

Ivan Ryant

30/10/2013 at 23:34

Jak učit šoa? To je teda oříšek k nerozlousknutí. Je to téma k nepochopení a když ho budete učit, dopadnete jako s povinnou četbou: autoři zařazení do povinné četby jsou odsouzeni k potupnému zapomenutí, zatímco knihy pálené inkvizicí nebo zakazované a šrotované cenzurou všichni četli a znali. Jako žák jsem dospěl k názoru, že češtináři literaturu dokonale pohřbili, a nevěřím, že dějepisáři by mohli být úspěšnější. Jako učitel se ptám, co s tím? — ale nejsem ani češtinář ani dějepisář a v pedagogice a didaktice pouhý bakalář, tak se můžete vycajchnovat, kolegové, rád vám zatleskám, když dokážete dětem víc dát než vzít.

Zmiňovaný Lanzmann je k dostání na DVD (koupil jsem v Berlíně), ale je s ním docela problém — ať už jde o způsoby, jak přiměl respondenty k rozhovorům, tak způsob zpracování (záměrně neuvádí žádné dobové dokumenty) nebo následky (sebevraždy respondentů). Ve své době to ovšem byl průlom, ale dnes? Z filmových dokumentů jsou dost dobré Přibylovy Zapomenuté transporty, z mluvených pak zejména rozhlasová Paměť národa, Lustigova četba na pokračování v rozhlase, četba z Vrbovy knihy \“Utekl jsem z Osvětimi\“ atd. Hodně se najde na internetu, např. svědectví Salmana Gradowského ze Sonderkommanda v Auschwitz. Víc se najde v knížkách, zejména ve zmíněném Vrbovi nebo v Glazarově Treblince — ale těžko to můžu někomu doporučit ke čtení, tyhle věci si musí každý najít sám a na vlastní zodpovědnost, protože zatímco jeden se po přečtení těchhle vzpomínek uchýlí na zbytek života do psychiatrické léčebny (otázka, na které straně plotu jsou lidé normální, je tu na místě), jiný zneužije vytržené úryvky k nenávistné propagandě (zejména Vrba podává své vzpomínky hodně cynicky — ale jak jinak mohl napsat to, co napsal?) Nejlepším zdrojem studijního materiálu je asi Židovské muzeum nebo Památník Terezín. Např. právě nyní (do 23.2.) probíhá ve Španělské synagoze v Praze výstava \“Pravda a lež. Filmování v ghettu Terezín\“.

Problém je v tom, že kdo sám nezažil, nepochopí. Znám několik lidí, kteří koncentráky prošli, a ti buď o svých zážitcích nemluvili vůbec nebo jen v náznacích. Například: dvě tety si přede mnou vyprávěly, jestli zažily hodného esesáka. \“V Kanadě mi jeden esesák podal pomeranč,\“ povídá jedna. Třicet let mi pak trvalo, než jsem se dozvěděl, co byla Kanada a jakou cenu měl pomeranč. Za citrón nebo pomeranč jste si mohli koupit třeba mámu, kterou vám posílali do plynu. Nebo občas někomu něco uklouzlo, co nedávalo velký smysl a zase až po letech mi to smysl dávat začalo. Např. jednou jsme šli s tetou na oběd do restaurace a já začal cestou fňukat, že mám žízeň. V restauraci jsme si objednali a za chvíli potom teta začala honit číšníka: \“pane vrchní, prosím vás to pití, tady to dítě má žízeň!\“ Tak jí říkám, že klidně chvíli vydržím, ať číšníka nechá být, a ona na to: \“jen mlč, já vím, co je to žízeň, v Osvětimi jsem přežila tyfus.\“ Jakým způsobem přežila tyfus jsem se dozvídal až postupně během let a co v Osvětimi čekalo lidi, kterých se neujali \“přátelé\“ (mnohdy prostě jenom zavázaní k protislužbě), jsem se dočetl až v \“cynickém\“ Vrbovi. Kdyby Vrba nevyprávěl s cynickým odstupem, nepochopil bych nic o své tetě. Tahle teta nebyla pravá teta. Jenovala se Ilsa Maršálková a mnohý z těch, kdo ji znal jako ředitelku SVVŠ, o ní vypráví dost šílené (ale pravdivé) historky (např. Michael Žantovský na stránkách http://www.gyarab.cz/?page=historie). Ona vždycky jenom říkala, že \“zkušenost je nesdělitelná\“.

Historek podobných těm s tetou IMš mám víc, ať už to byl kolega v práci, který se najednou přede mnou rozpovídal o svých zážitcích z války a ostatní kolegové se pak divili: tak tohle nám Michal ještě nikdy nevyprávěl (já tam byl zaměstnaný terpve tři roky a oni dvacet). Nebo jiný pamětník, tankista, se napřed ujistil: \“byl jsi na vojně?\“ — a když jsem potvrdil, že ano, odvyprávěl mi pár veselých historek z války. Ty strašné si nechal pro sebe, protože věděl, že bych nechápal.

Takže jinak řečeno, problém je, jak sdělit nesdělitelné. Promítáním dokumentárních filmů nebo četbou dokumentů nikoli. Za prvé nejsou fakta, fakticita jevů je pochybná. A za druhé záleží na interpretaci nebo dezinterpretaci. Jak chcete interpretovat rozvod židovského manžela s českou manželkou? Byla to z její strany zbabělost? Zavinila manželovu smrt (zatímco třeba paní Hermína Popperová, maminka Oty Pavla se nerozvedla a manžel i synové díky tomu přežili)? A co kdyby se on rozvést nedal a celá rodina by pak zahynula v plynu (takhle zahynul jenom manžel)? Jak bych se asi zachoval já v roli židovského manžela? Děti nemají soudit činy svých rodičů a kdo to dělá, je sám vinen (nejen) před Bohem. Historici to chápou a dějepisáři snad vědí, že tímhle způsobem se vydávají na cestu organizátorů povinné školní četby a podporovatelů extrémních hnutí. Nesmíme zapomínat, že většina učitelů i žáků jsou potomci těch, kteří za války \“taky trpěli, někdy si ani máslo na chleba nemohli namazat\“. Že to byl Protektoát Čechy a Morava, kdo přijal jménem svých občanů norimberské zákony, a protektorátní četnictvo, kdo zajišťoval židovské transporty do koncentráků. Že katolíci organizovaní svými faráři \“vyprovázeli\“ své židovské spoluobčany do transportů. Nesmíme zapomínat, kdo zbohatl na rozkradeném majetku těch, kteří se nevrátili, i na majetku těch zbývajících pár procent, kteří se vrátili. Komu tady chcete co vykládat? Koho chcete co učit? A proč vy? Jistě, diplom z vysoké školy na to máte…

Sám jsem zkusil v rámci projektů v informatice na téma \“všeobecné vzdělání — proč studuji gymnázium\“ zadat také téma Fredyho Hirsche. O Hirschovi vyšla knížka, zmiňuje se o něm Lustig i Vrba, ledacos se dá najít na internetu. Systém vzdělávání mládeže v Terzíně a v BIIb v Birkenau je inspirativní nejen pro mne, ale i pro mé studenty a mohl by být inspirativní i pro kolegy učitele. Jenom tehdejší motivaci ke studiu postrádám.

Nedá se nic dělat, každý pochopí jenom to, co může. Nejpřínosnější je položit správně otázky, protože odpovědi na ně musí člověk hledat průběžně celý zbytek svého života. Můžu doporučit např. Okudžavovu povídku \“Dívka mých snů\“ (viz http://smartfiction.ru/prose/die_frau_meiner_traume/). Maminka se vrátila z lágru po 10 letech (později ji pak zase zavřeli ještě na 7 let). Odmítala spát jinde než na prkenném lehátku. Kino, kde hráli báječný film, ji nezaujalo. Se sousedem, který také prošel lágrem, pili čaj, seděli spolu mlčky, pak se soused zeptal: \“Batyk?\“ a maminka po chvíli mlčení odpověděla: \“Žaryk.\“ — a zase mlčky seděli. Všechno jim bylo jasné. Přečtěte tuhle povídku dětem, možná pochopí, že něco nechápou. Chápeme snad my třicetiletou válku? Vždyť nechápeme ani tu poslední, ve které umírali naši rodiče…

7 komentářů

Jana Petrů
30/10/2013 at 10:34

O Šoa byl natočen sběrný mnohahodinový film, strašně silný, běžel svého času v televizi (nahrála jsem si ho na DVD). Pouštěla jsem z něj svým žákům (devátá třída) vybrané ukázky. Jedna z nejsilnějších výpovědí je i na youtube (http://www.youtube.com/watch?v=WQP5-mIjCjw). Můj názor je, že takovéto autentické výpovědi vydají za mnoho hodin výkladu učitele. Podotýkám, že po shlédnutí ukázek z filmu nikdo z dětí nemohl moc mluvit, je dobré tomu proto vytvořit rámec, nějak to uzavřít, např. hudbou.
Ivan Ryant
30/10/2013 at 23:34

Jak učit šoa? To je teda oříšek k nerozlousknutí. Je to téma k nepochopení a když ho budete učit, dopadnete jako s povinnou četbou: autoři zařazení do povinné četby jsou odsouzeni k potupnému zapomenutí, zatímco knihy pálené inkvizicí nebo zakazované a šrotované cenzurou všichni četli a znali. Jako žák jsem dospěl k názoru, že češtináři literaturu dokonale pohřbili, a nevěřím, že dějepisáři by mohli být úspěšnější. Jako učitel se ptám, co s tím? — ale nejsem ani češtinář ani dějepisář a v pedagogice a didaktice pouhý bakalář, tak se můžete vycajchnovat, kolegové, rád vám zatleskám, když dokážete dětem víc dát než vzít.

Zmiňovaný Lanzmann je k dostání na DVD (koupil jsem v Berlíně), ale je s ním docela problém — ať už jde o způsoby, jak přiměl respondenty k rozhovorům, tak způsob zpracování (záměrně neuvádí žádné dobové dokumenty) nebo následky (sebevraždy respondentů). Ve své době to ovšem byl průlom, ale dnes? Z filmových dokumentů jsou dost dobré Přibylovy Zapomenuté transporty, z mluvených pak zejména rozhlasová Paměť národa, Lustigova četba na pokračování v rozhlase, četba z Vrbovy knihy \“Utekl jsem z Osvětimi\“ atd. Hodně se najde na internetu, např. svědectví Salmana Gradowského ze Sonderkommanda v Auschwitz. Víc se najde v knížkách, zejména ve zmíněném Vrbovi nebo v Glazarově Treblince — ale těžko to můžu někomu doporučit ke čtení, tyhle věci si musí každý najít sám a na vlastní zodpovědnost, protože zatímco jeden se po přečtení těchhle vzpomínek uchýlí na zbytek života do psychiatrické léčebny (otázka, na které straně plotu jsou lidé normální, je tu na místě), jiný zneužije vytržené úryvky k nenávistné propagandě (zejména Vrba podává své vzpomínky hodně cynicky — ale jak jinak mohl napsat to, co napsal?) Nejlepším zdrojem studijního materiálu je asi Židovské muzeum nebo Památník Terezín. Např. právě nyní (do 23.2.) probíhá ve Španělské synagoze v Praze výstava \“Pravda a lež. Filmování v ghettu Terezín\“.

Problém je v tom, že kdo sám nezažil, nepochopí. Znám několik lidí, kteří koncentráky prošli, a ti buď o svých zážitcích nemluvili vůbec nebo jen v náznacích. Například: dvě tety si přede mnou vyprávěly, jestli zažily hodného esesáka. \“V Kanadě mi jeden esesák podal pomeranč,\“ povídá jedna. Třicet let mi pak trvalo, než jsem se dozvěděl, co byla Kanada a jakou cenu měl pomeranč. Za citrón nebo pomeranč jste si mohli koupit třeba mámu, kterou vám posílali do plynu. Nebo občas někomu něco uklouzlo, co nedávalo velký smysl a zase až po letech mi to smysl dávat začalo. Např. jednou jsme šli s tetou na oběd do restaurace a já začal cestou fňukat, že mám žízeň. V restauraci jsme si objednali a za chvíli potom teta začala honit číšníka: \“pane vrchní, prosím vás to pití, tady to dítě má žízeň!\“ Tak jí říkám, že klidně chvíli vydržím, ať číšníka nechá být, a ona na to: \“jen mlč, já vím, co je to žízeň, v Osvětimi jsem přežila tyfus.\“ Jakým způsobem přežila tyfus jsem se dozvídal až postupně během let a co v Osvětimi čekalo lidi, kterých se neujali \“přátelé\“ (mnohdy prostě jenom zavázaní k protislužbě), jsem se dočetl až v \“cynickém\“ Vrbovi. Kdyby Vrba nevyprávěl s cynickým odstupem, nepochopil bych nic o své tetě. Tahle teta nebyla pravá teta. Jenovala se Ilsa Maršálková a mnohý z těch, kdo ji znal jako ředitelku SVVŠ, o ní vypráví dost šílené (ale pravdivé) historky (např. Michael Žantovský na stránkách http://www.gyarab.cz/?page=historie). Ona vždycky jenom říkala, že \“zkušenost je nesdělitelná\“.

Historek podobných těm s tetou IMš mám víc, ať už to byl kolega v práci, který se najednou přede mnou rozpovídal o svých zážitcích z války a ostatní kolegové se pak divili: tak tohle nám Michal ještě nikdy nevyprávěl (já tam byl zaměstnaný terpve tři roky a oni dvacet). Nebo jiný pamětník, tankista, se napřed ujistil: \“byl jsi na vojně?\“ — a když jsem potvrdil, že ano, odvyprávěl mi pár veselých historek z války. Ty strašné si nechal pro sebe, protože věděl, že bych nechápal.

Takže jinak řečeno, problém je, jak sdělit nesdělitelné. Promítáním dokumentárních filmů nebo četbou dokumentů nikoli. Za prvé nejsou fakta, fakticita jevů je pochybná. A za druhé záleží na interpretaci nebo dezinterpretaci. Jak chcete interpretovat rozvod židovského manžela s českou manželkou? Byla to z její strany zbabělost? Zavinila manželovu smrt (zatímco třeba paní Hermína Popperová, maminka Oty Pavla se nerozvedla a manžel i synové díky tomu přežili)? A co kdyby se on rozvést nedal a celá rodina by pak zahynula v plynu (takhle zahynul jenom manžel)? Jak bych se asi zachoval já v roli židovského manžela? Děti nemají soudit činy svých rodičů a kdo to dělá, je sám vinen (nejen) před Bohem. Historici to chápou a dějepisáři snad vědí, že tímhle způsobem se vydávají na cestu organizátorů povinné školní četby a podporovatelů extrémních hnutí. Nesmíme zapomínat, že většina učitelů i žáků jsou potomci těch, kteří za války \“taky trpěli, někdy si ani máslo na chleba nemohli namazat\“. Že to byl Protektoát Čechy a Morava, kdo přijal jménem svých občanů norimberské zákony, a protektorátní četnictvo, kdo zajišťoval židovské transporty do koncentráků. Že katolíci organizovaní svými faráři \“vyprovázeli\“ své židovské spoluobčany do transportů. Nesmíme zapomínat, kdo zbohatl na rozkradeném majetku těch, kteří se nevrátili, i na majetku těch zbývajících pár procent, kteří se vrátili. Komu tady chcete co vykládat? Koho chcete co učit? A proč vy? Jistě, diplom z vysoké školy na to máte…

Sám jsem zkusil v rámci projektů v informatice na téma \“všeobecné vzdělání — proč studuji gymnázium\“ zadat také téma Fredyho Hirsche. O Hirschovi vyšla knížka, zmiňuje se o něm Lustig i Vrba, ledacos se dá najít na internetu. Systém vzdělávání mládeže v Terzíně a v BIIb v Birkenau je inspirativní nejen pro mne, ale i pro mé studenty a mohl by být inspirativní i pro kolegy učitele. Jenom tehdejší motivaci ke studiu postrádám.

Nedá se nic dělat, každý pochopí jenom to, co může. Nejpřínosnější je položit správně otázky, protože odpovědi na ně musí člověk hledat průběžně celý zbytek svého života. Můžu doporučit např. Okudžavovu povídku \“Dívka mých snů\“ (viz http://smartfiction.ru/prose/die_frau_meiner_traume/). Maminka se vrátila z lágru po 10 letech (později ji pak zase zavřeli ještě na 7 let). Odmítala spát jinde než na prkenném lehátku. Kino, kde hráli báječný film, ji nezaujalo. Se sousedem, který také prošel lágrem, pili čaj, seděli spolu mlčky, pak se soused zeptal: \“Batyk?\“ a maminka po chvíli mlčení odpověděla: \“Žaryk.\“ — a zase mlčky seděli. Všechno jim bylo jasné. Přečtěte tuhle povídku dětem, možná pochopí, že něco nechápou. Chápeme snad my třicetiletou válku? Vždyť nechápeme ani tu poslední, ve které umírali naši rodiče…
Ivan Ryant
31/10/2013 at 11:22

Koukám, že v předchozím příspěvku jsem přeskočil myšlenku, tak abych nebyl nařčen, že jsem hors sujet, zkusím teď být au point: nemáme české osnovy, metody a formy jsou věcí učitele, učivo si stanovuje škola ve svém ŠVP a ten se musí vejít do závazného rámce (RVP). Protože to všichni čeští učitelé vědí, pustil jsem se rovnou do těch metod a forem. Pokud vím, i Francouzi mají podobný problém se svou minulostí jako my.
Alžběta Peutelschmiedová
31/10/2013 at 12:17

Myslím si, že vázat se v této oblasti jen na nějaké RVP bylo by pouhé zoufalství. Vždyť jaké místo (časovou dotaci) v nich zaujímá třeba výuka dějepisu apod. Šla jsem cestou: připomínat, připomínat, připomínat…při každé sebeméně nabízející se situaci, příležitosti. Na vysoké škole jsem v rámci výuky speciální pedagogiky (logopedie) nikdy neopomenula 26. leden – Den památky obětí holocaustu (osvobození Osvětimi), a to ne jen slovy. Obvykle jsem na začátku semináře či přednášky vzala knihu Victora Klemperera (Deníky 1942 -1945, Chci vydat svědectví) a přečetla ze stran 80 – 81 seznam 31 Židy postupně omezujících nařízení. Myslím, že to pod bodem 17 (povinnost odevzdat všechny domácí miláčky – psy, kočky, kanárky) se muselo dotknout i případně hodně okoralé mladé duše, určitě s vyšší mírou soucítění než kupříkladu bod 19 – zákaz chodit na nádraží.Velice emotivně pak působilo sdělení, že olomouckou synagogu zapálili dva olomoučtí Češi (lékaři), němečtí okupanti pak její zkázu jen dovršili. Jsme imunní proti zlu, ptávala jsem se. Chce to prostě jen všímat si věcí kolem sebe a adekvátně na ně ve škole okamžitě reagovat. Vyhrazovat tomu pouze nějaké od – do nemá smysl.
Lucie Kubečková Wenigová
20/11/2013 at 22:02

ZAjímavé semináře pro školy k tématu nabízí vzdělávací centrum Židovského muzea v Praze. Podrobnější informace jsou na stránkách ŽM nebo stránka projektu NAši nebo cizí? Židé v českém 20. století. http://www.nasinebocizi.cz.
Ivan Ryant
30/11/2014 at 18:54

Ještě se vracím k povídce \“Dívka mých snů\“ od Bulata Okudžavy. Dá se stáhnout z internetu ruský text a také hezky namluvená četba:
http://smartfiction.ru/prose/die_frau_meiner_traume/
http://www.staroeradio.ru/audio/18652
Kdyby někdo potřeboval český překlad, mohu jako orientační pomůcku pro potřeby výuky poskytnout. V tom případě pište na mailto:ryanti-AT-acm.org
Radek Sárközi
01/12/2014 at 12:19

O holocaustu se učí např. takto:
http://audiovideo.rvp.cz/video/2687/VIRTUALNI-HOSPITACE—DEJEPIS-UVOD-DO-TEMATU-SOA.html
http://terezinskastafeta.cz/
http://www.prirodniskola.cz/o-skole/skolni-projekty/princ-se-zlutou-hvezdou/
http://www.zmizeli-sousede.cz/

Staňte se součástí

Přihlásit se do portálu

Jak zlepšit školní dějepis a zeměpis

O blogu

7 komentářů

Jana Petrů

Ivan Ryant

Ivan Ryant

Alžběta Peutelschmiedová

Lucie Kubečková Wenigová

Ivan Ryant

Radek Sárközi