Ve francouzském dějepisu se učí jen vybraná témata

Francouzské osnovy nemají ambici probrat vše, co se stalo od pravěku po současnost. Probírají se pouze vybrané úseky dějin, ty se navíc pravidelně mění. Do letošního roku se například v 2. ročníku gymnázia probírala průmyslová revoluce a civilizace od 19. století do roku 1939. Od příštího roku se program mění, bude se probírat svět dělníků. Žáci se tedy budou učit o stejném období, ale očima někoho jiného, trochu ve stylu nedávné publikace Z dějin české každodennosti Mileny Lenderové a dalších autorů.

Tento princip funguje i jinde: program přednášek na vysokých školách se mění každé dva roky (pro nejnovější dějiny, u starších období si nejsem tak jistá). Student na vysoké škole tak probírá jen krátký úsek. Nedávno to byly dějiny kolonizace, poté dějiny SSSR 1953-1991 a o něco později dějiny francouzské společnosti po 2. světové válce. Přišlo mi docela vtipné, když mi kolega vyprávěl, že součástí výuky dějin společnosti je třeba to, že se začala používat antikoncepce. Takže žádné války a revoluce, ale také běžný život. To stejné platí i pro učitelské zkoušky, které jsem podrobně popisovala v předchozím příspěvku – témata se každé dva roky mění.

Tento princip má dva důsledky: pro vyučující je nesmírně inspirativní a obohacující, ale také to pro ně znamená obrovské množství práce. Nemohou „spočinout na vavřínech“ a recyklovat několik let starou přednášku. Naopak: každé dva roky si musí sami nastudovat úplně nové téma. Vzpomínám si, jak nám loni při přípravě zkoušek na učitele jedna z vyučujících říkala, že nám nemůže dát na začátku roku hotový seznam témat jednotlivých přednášek, protože nové téma teprve objevuje společně s námi. Samozřejmě s tím rozdílem, že vyučující se historii věnuje už nějaký ten pátek, takže mu stačí pár týdnů nebo měsíců, aby se z něj stal odborník na nové téma. Ve své práci tak spojuje výzkum s výukou.

Tento systém má jednu nespornou výhodu: téma, které je momentálně „in“ (dostane se na program zkoušek pro učitele nebo výuky na vysoké škole), dostává jedinečnou příležitost „historické aktualizace“. To znamená, že se jím ve stejnou dobu zabývají desítky vysokoškolských učitelů, vznikají nové články a publikace, což má velký význam pro historiografii. Proto se často dostanou na pořad dne také témata, která mají i politický význam. Nedávno byla na gymnáziích do osnov zavedena výuka dějin evropské integrace, což svědčí minimálně o tom, že Francie chce, aby si mladí lidé mohli udělat zasvěcený názor na současný význam EU. Následovalo zařazení tohoto tématu ke zkouškám pro učitele, aby se zlepšily kompetence vyučujících v této oblasti.

Troufám si tedy říci, že francouzské pojetí dějepisu je dynamické a vzhledem k popsanému nastavení výuky na středních a vysokých školách se tato dynamika snaží odpovídat na současné „historické potřeby“ společnosti.