Všichni ve Francii mají pocit „déjà vu“ – opakuje se 7. leden 2015. Jako matka slyším názory ostatních tipu „v jakém světě to žijeme?“ „jakou budoucnost budou mít naše děti?“ Musím přiznat, že tyto názory mě trochu vyvádějí z míry. Role rodičů je naopak děti uklidnit, vysvětlit jim, co se děje, ujistit je, že jsou v bezpečí, nepodlehnout panice. Nejsme zde jen za sebe – máme nelehký úkol připravit děti na život v dnešním světě.
Jako učitelka mám ale ještě docela jinou zodpovědnost. Učitelé totiž prožívají hodiny po pařížských atentátech trochu jinak než ostatní. Se zodpovědností, kterou nám asi ostatní nezávidí: jak mluvit o atentátech se žáky ve třídě, jak pomoci desítkách mladých lidí vyjádřit své emoce. Situace je ale jiná než v lednu – tehdy šlo o svobodu slova, dnes jde o svobodu dál žít tak, jak jsme zvyklí. V lednu jsem studenty nechala mluvit o karikaturách a malovat (viz zde). Dnes nevím, jak v pondělí začít… probírám se diskusními fóry učitelů a hledám inspiraci. Možností je několik.
– Probírat nové učivo. Jedna kolegyně tvrdí, že tím chce ukázat, že život jde dál. Asi nejjednodušší řešení, ale je to tak trochu útěk před zodpovědností.
– Intelektuální přístup: vysvětlit žákům, kde vede Francie válečné operace a proč, aby lépe pochopili, proč se Paříž stala terčem útoků. Jeden z útočníků v koncertním sále Bataclan údajně volal „Může za to váš prezident“.
– Nechat iniciativu na žácích a spokojit se s rolí moderátora. Nechat je jít směrem, který si sami vyberou. To se mi zdá vhodné především u starších žáků, kteří jsou schopni diskutovat.
Další možností je navázat na dějepisné kapitoly, které jsme již letos probírali. Některá z nich by mohla žákům pomoci pochopit současnost.
– Před měsícem jsme byli na promítání filmu London River o atentátech v Londýně 2005. Byl to hodně silný zážitek, film vypráví příběh dvou rodičů, kteří se vydali do Londýna hledat své děti, protože se jim po atentátech neozvaly. Netušila jsem, že o měsíc později bude podobný úkol čekat stovky francouzských rodin. Možná se tedy vrátím s žáky k tomuto filmu.
– Minulý týden jsme probírali 2. světovou válku v Británii, mluvili jsme o roli Churchilla jako válečného vůdce, který v nejtěžších chvílích dodával lidem svými projevy odvahu. Podobný úkol dnes čeká francouzského prezidenta. Are the French living their finest hour? History will answer this question…
E Kocourek
15/11/2015 at 10:54O roli Churchilla? A takový Chamberlain se vám nevybavil? Přirovnávat kohokoli z dnešní generace EUropských „leaderů“ (možná kromě Orbána) k Churchillovi by bylo urážkou historického britského giganta, kdyby to nebylo pouhou indikací nechápavosti. Až slepoty.
Kdyby důvodem proč se Paříž stala terčem útoků byly válečné operace které Francie vede, co by se muselo dít ve Washingtonu?
Všimněte si, že dnešní EUropští představitelé (v čele s Hollandem) mají plná ústa řečí o ohrožení, solidaritě, EUropských hodnotách a dalších blablabla (z nichž jediné, co je míněno vážně, je „nedopustit radikalizaci občanů“), ale nezbytná účinná opatření nepřijmou. Vyžadovalo by to od občanů i od států značné oběti a náklady. A v novinách by to špatně vypadalo.
Jaroslav Vávra
15/11/2015 at 14:40Těžká hodinka pro učitele, kde se ukáže jeho profesionalita ale i jeho osobní charakter. Kdo neučí/neučil, toto nepochopí. Našel jsem dobrý podklad, který poukazuje na to, kdy se posiluje role policejního státu (příklad nacistického Německa). Zajímavá je role vzdělávání a mladých lidí. Link je zde: http://www.bbc.co.uk/schools/gcsebitesize/history/mwh/germany/controlstructurerev_print.shtml
Přeji hodně sil a rozhodnosti a nadhledu. Je to okamžik, který může znamenat hodně jak pro kantora tak i pro jeho žáky.
Zuzana Loubet del Bayle • Post Author •
19/11/2015 at 21:12Děkuji za link! Jako odpověď na 1. komentář – v současné době moc neřeším Chamberlaina, ale spíš to, jak nepodlehnout davové psychóze. Vzhledem k velkému počtu obětí mají všichni známého, kolegu či kamaráda, kterého se páteční události osobně dotkly a budoucnost nevypadá zrovna růžově. Počet lidí, kteří cestují hromadnými dopravními prostředky klesl o 10%, lidé ruší účast na divadelních představeních… Když jsem minulý čtvrtek v 6 hodin večer vypínala ve třídě počítač, ulevilo se mi, že je bitva o Anglii za mnou a že se mohu vrátit k běžným starostem. Dnes jsem tento pocit neměla. Trochu mi dodává sílu právě historie – zrovna studujeme Blitz a já si říkám, že tehdy Londýňané zažili ještě mnohem horší věci. Se studenty budeme rozebírat film „London can take it“, který je na téma velmi blízké našim současným starostem: jak psychicky vydržet. Jsem zvědavá, jak na něj budou reagovat studenti.
Jaroslav Vávra
20/11/2015 at 20:00Držím palce. Posílám, věřím, že inspirující příklad z anglické školy. Název článku je: Open, honest, reflective: how teachers are handling questions about the Paris attacks, dostupné zde: http://www.theguardian.com/teacher-network/2015/nov/19/open-honest-reflective-how-teachers-handling-questions-paris-attacks. Myslím, že to srovnání minulosti s přítomností bude hodně oslovovat.