UMÍSTĚNKY

O  prázdninách mne navštívila manželská dvojice bývalých spolužáků z pedagogické fakulty. Neviděli jsme se víc než 40 let, takže bylo o čem vyprávět a na co vzpomínat. Nejvíce mne překvapilo, kde se tato kantorská dvojka ocitla a celý život působila. Bylo to místo  v odlehlém pohraniční. Jak se na tak vzdálenou „štaci“ dostala? No přeci na „umístěnku“.

Kdo z mladších učitelů to ještě pamatuje? Většina z nich možná ani neví, co to ta umístěnka byla! Šlo o jakýsi poukaz (ale lépe napsat, že to byl příkaz) pro mladé učitele, absolventy s pedagogickým vzděláním,  na volná učitelská místa na školách v rámci kraje. Šlo zpravidla o školy vzdálené od centra, nejčastěji v pohraničí, o které nebyl žádný zájem a byl zde permanentní nedostatek učitelů.

Vzpomínám na svoji osobní zkušenost. Rok, kdy jsem opouštěl pedagogickou fakultu byl zcela výjimečný, protože studium se tenkrát prodlužovalo ze 3 na 4 roky a jenom asi třetině z nás bylo dovoleno vykonat státní zkoušku a nastoupit do praxe. Čtvrtý rok jsme mohli dostudovat dálkově, spolu s napsáním a obhajobou diplomové práce. Za této situace jsme si mysleli, že nabídka volných míst bude převyšovat počet těch, kteří se o volná místa budou ucházet.  Ale naše naděje se nesplnily. Nabídka zhruba odpovídala počtu těch, co fakultu opouštěli. Bylo nám slíbeno k výběru 40 míst, ale v den, kdy mezi nás přijeli s konkrétní nabídkou inspektoři z jednotlivých okresů, už těch míst bylo jenom 30. Těch 10 lukrativnějších bylo již před výběrem obsazeno těmi šikovnějšími spolužáky.

     Nabízela se nám místa většinou na malých školičkách, docela na konci světa. To sice odpovídalo naší romantické představě o tom, jak a kde chceme začít svoji pedagogickou dráhu, ale realita byla poměrně krutá. Problémem bylo na těchto školách  naplnit svůj úvazek vystudovanými obory a my věděli, že budeme muset učit doslova všechno, co se nám nabídne. Dalším potíž  byla s  ubytováním. Jen některé školy nabídly mladým kantorům byt a většina z nás skončila zpočátku  v podnájmu. Prošli jsme si hodně těžkým obdobím. Já jsem prvý rok obýval  sklad učebnic na škole, který se mi stal dočasným domovem. Vybral jsem si sice větší školu, ale řediteli se pro mladého a neznámého kantora najít podnájem nepodařilo. Na druhou stranu to byla pro nás začátečníky velká „škola života“. Ocitli jsme se v novém prostředí, odkázáni sami na sebe, závislí na pomoci a ochotě těch starších a zkušenějších kolegů a kolegyň. Po pravdě je třeba přiznat, že se nám nejen ředitelé, ale i většina místních učitelů snažila podle svých nejlepších sil pomáhat a radit. Je pravda, že hodně  z nás během několika let z těchto „pedagogických vater“ odešla do větších a dopravně dostupnějších míst. Ale byli takoví, kteří na tomto prvém místě vydrželi po celou svoji pedagogickou dráhu. Založili zde svoji rodinu a z původního místa z nouze se pro ně toto stalo novým domovem. To je právě případ mých spolužáků, se kterými jsem se po tak dlouhé době sešel. Z jejich vyprávění jsem si ověřil, že problémy a kantorský život je všude v podstatě stejný. A že  záleží jen na samotném učiteli, jak se vyrovná se specifiky místa svého působení. Platí osvědčené,  že „všude žijí lidi“ a jejich děti, které je třeba vzdělávat.

Umístěnky jsou již dávno mimo realitu.  Docela by mně zajímalo, jakými cestami se dnešní absolventi dostávají na svá prvá učitelská místa? Něco málo o tom vím! Ale rád se nechám těmi informovanými poučit.