V souvislosti s aférami na Západočeské univerzitě a možností odebrání titulů některým absolventům, kteří ho dosáhli za nestandardních okolností, mne vrací vzpomínka daleko do minulosti, kdy jsem jako mladý ředitel školy dostal při jednom setkání nabídku od děkana fakulty kde jsem vystudoval, abych si na fakultě udělal doktorát. Nabídku jsem nevyužil a ani o ní neuvažoval. Pro svoji práci na škole jsem titul nepovažoval za nutný a nějak užitečný. Přesněji řečené, považoval jsem to za zbytečný životní krok.
Dokonce jsem ani po zavedení titulu magistr (Mgr.) jsem si dodnes nepožádal o jeho dodatečné zapsání. Takže jsem se ocitl na škole, kde jsem jako jediný žádný titul před svým jménem neměl. Nijak jsem tím nestrádal a žádným způsobem tuto svoji nedostatečnost nevnímal. A stejně tak to nebyl v pohledu na mně žádný hendikep pro mé okolí.
Nikdy jsem dost dobře nechápal nedůtklivost některých kolegyň, které opomenutí zapsání titulu ke jménu považovaly za snížení vlastní hodnoty a jistý způsob ponížení. O to více se pozastavuji nad tím, co se děje dnes, kdy se mezi absolventy vysokoškolského studia rozšířila jako „prasečí chřipka“ jistá titulománie. Titul dostávají automaticky všichni absolventi vysokoškolského studia. Ale to nestačí! Mnozí mladí lidé se snaží získat doktorát co nejdříve, ještě bez potřebného profesního postavení a životní praxe. Považuji tento jev za nezdravý a celé naší společnosti nijak zvlášť užitečný. A jak ukazují poslední události na Plzeňské univerzitě, je touto snahou vytvořen prostor k různým nežádoucím praktikám, obcházení předpisů a vžitých zásad, dokonce i podvodům, jen proto, aby měl absolvent titul co nejdříve a titulů pokud možno co nejvíce.
Vracím se ke své osobní zkušenosti, která mne vedla k odmítnutí takové možnosti. Cítil jsem, že titul nedělá z nikoho nadpřirozenou a nějak významnou osobu. Jeho zbožňování je sice v naší národní tradici, ale to je tak asi všechno proč má pro většinu populace nějaký smysl. Sám za sebe si myslím, že je nožné o takovou poctu usilovat, ale ve zcela specifickém postavení a situaci. Pro běžného učitele a samotnou pedagogiku praxi titul mnoho užitečného jeho nositeli nepřináší. Naopak se může stát zdrojem vtipkování a posměchu žáků i studentů, pokud se titul neslučuje s učitelovým jednáním a vystupováním. Často mám pocit, že o titul usilují pak jím na veřejnosti prokazují ti, kteří neměli dostatek přirozených schopností a vůle přesvědčit své okolí o svých kvalitách svou učitelskou autoritou a domnívají se, že jim titul k takové pozici nějak pomůže. Většina se však po jeho získání záhy přesvědčí, že jejich představa byla mylná.
Poslední událostí s udělováním vysokoškolých titulů jejich význam a hodnotu dále silně devalvuje. Hovoří se o tom, že by se tituly měly vůbec zrušit, tak jako je tomu v řadě zemí. Nejsem pro takové radikální řešení. Ale domnívám se, že by se jím měli honosit skutečně osobnosti, které ho získají nejen na základě vyčtených a nastudovaných vědomostí, sepsáním práce o určitém počtu stánek, ale ti co o své výjimečnosti přesvědčí na základě dlouholeté úspěšné a vysoce nadprůměrné praktické činnosti.
