Mám na mysli manželství, kdy oba partneři jsou učitelé. Určitě takový stav má svá specifika a připomínají paralelu s „italským manželstvím“. To není tak úplně od věci. A co chudáci děti narozené těmto rodičům? Mohly by hodně dlouho vyprávět…
Takových manželských dvojic jsem potkal na školách mnoho. Konečně, i moje vlastní manželství je z tohoto soudku a dokonce jsme spolu s manželkou víc než 15 let učili na stejné škole. mám proto právo přinést k tématu pár svých postřehů i osobních zkušeností.
Objektivně musím napsat, že takové dvojice působící ve školství, nevidím jako nějakou překážku nebo problém. Většina takových párů se chovala zcela nenápadně k sobě i k ostatním, takže předem neinformovaný pozorovatel by jejich blízkých vztah ani nepoznal. Mám-li vyslovit nějakou radu či osobní zkušenost, tak právě takový způsob existence na škole je jedině správný. Pokud by tomu bylo jinak a dvojice se snažila získat nějaké výhody osobní výhody na úkor kolegů, nepříjemně lobovala za zájmy svého partnera, nebo se nepřiměřeně uzavírala před ostatními členy kolektivu, určitě by se jejich blízký vztah časem stal překážkou soužití s ostatními členy učitelského sboru. A jistě by se to nějak negativně promítlo i do jejich výchovně vzdělávacího působení na žáky.
Jaké výhody má manželská dvojice na společném pracovišti v prostředí stejné školy? Dává možnost nejen ve škole, ale i mimo ni diskutovat o pedagogických, odborných, interpersonálních a dalších vazbách a událostech na pracovišti. Vzájemnou možnost zástupu při mimořádných situacích. Poradit se a pomoci si navzájem ve vyhrocených situacích, které na pracovišti vznikají mezi kolegy, ale i v komunikaci se žáky. Roky jsme s manželkou-kolegyní úspěšně organizovali společné akce, výlety a exkurze. Nemuseli jsem jeden druhého přemlouvat a věděli přesně a bez dlouhého domlouvání, co můžeme od druhého čekat. Dobře a snadno se nám spolu komunikovalo, kritizovalo i chválilo, bez podezření, že za tím jsou nějaké falešné úmysly.
Takový stav má samozřejmě i své nevýhody. Nebudu vůbec rozebírat lidská hlediska, pramenící z toho, že svého partnera máte vedle sebe vlastně 24 hodin denně, což zákonitě vede k „ponorkovému harašení“. Často vás kolegové i vedení školy vnímá jako celek a nedokáže rozlišit individualitu jednoho každého z vás. To platí nejen při rozdávání úkolů a povinností, ale i při stanovování mimořádných odměn. Ty jsme po celou dobu společného působení na škole měly zcela pravidelně na korunu stejné. Asi se náš šéf obával, že by diferenciace vedla k rozklížení našeho manželského vztahu. Museli jsme si dávat pozor na to, abychom své osobní problémy nepřenášeli na pracoviště. Naučili jsem se soukromé věci řešit zásadně mimo školu. A pokud mezi námi nějaký spor nastal, řešil se pouze doma. Stejně tak kritika toho druhého, nebo naopak obdiv a pochvala se odehrávala bez publika kolegů a samozřejmě i žáků.
Asi jsem měli oba štěstí, že jsme byli více méně bezkonfliktní a uznávaní učitelé. Sice pracující s odlišnými metodami a přístupem k žákům, ale v konečném efektu jsme působili velmi vyrovnaně. Neměli jsme proto důvod jeden na druhého „žárlit“, nebo si něco závidět či vyčítat. Asi není náhoda, že většina manželských dvojic, se kterými jsem na různých školách působil, se projevovala podobně vyrovnaně. Je to zcela pochopitelné. Kdyby tomu bylo tak nebylo, asi by brzy hledali řešení přechodem jednoho z nich na jiné pracoviště.
V přítomnosti učitelských manželských dvojic ve sboru nevidím žádnou zvláštnost ani nějakou překážku. Dokonce ani tehdy, jde li o pouhý partnerský vztah, který není posvěcen formalitou svatby. Změna nastane až v momentu, kdy se jeden z manželů dostane do nadřízeného postavení k druhému. To je stav, který významně mění situaci a přináší četná rizika. Ale o tom zase až někdy jindy.
