NA NOVÝ ROK, O SLEPIČÍ KROK

Tak je tu nový rok 2009. Začal s vydatnou sněhovou nadílkou a slušnými mrazy. Zima jak má být. Umíme si toho ještě vážit? Dívám se oknem na prázdný zamrzlý rybník. Pamatuji doby, že tam nebylo k hnutí. Dneska už děti k zimním radovánkám netíhnou. Nebo je to tím, že jich tu na vesnici žije tak málo? Ne, pravda je někde jinde. Vždyť dnes je pondělí, prvý školní den po Zimních prádzninách.

Atmosféra povánočního pondělí mi z mysli ještě nevymizela. Při vítání ve třídě jenom samá překvapení. Žáci v novém oblečení od Ježíška. To aby se pochlubili spolužákům a předvedli učitelům. Všichni jsou nějak změnění, více dospělí. Určitě to bude povánočním „oplácaní“ z těch štědrovočerních a novoročních hodů, které dnes charakterizují v rodinách velké svátky.  Na navíc spousta dojmů. I dnes jsou děti schopné vyprávět o svých vánočnívch zážitcích. Kde všude byly a co dělaly. Výčet je ale trapně nudný: televize, počítač, hry na počítači. Jen ojediněle lze slyšet o tom, jak s rodiči cestovaly po návštěvách, nebo lyžovaly na horách. Co je příčinou takových hodnotových posunů? Je to jenom dobou, jsou v tom peníze, současná mentalita společnosti…? Pondělní povánoční atmosféra ve škole je pokaždé trochu jiná. Třídy ještě nejsou patřičně vytopeny, ale žáci se zimou netřesou. Jsou dostatečně vyhřátí z domova. Malér nastane, když dojde na vyučování. Zase jsme všechno zapomněli… A můžeme začít znova od začátku. Stihneme to? Vždyť pololetní účtování je už za necelý měsíc.