BUDE ZIMA, BUDE MRÁZ

Tak nám pěkně přituhlo. Teploměr po ránu ukazuje mráz se blíží k dvacítce. To jsme tu již dlouho neměli. Použijeme-li hlubší návrat do minulosti, tak to určitě není žádný rekord. Jak se s takovými extrémy vyrovnává škola? Mají takové etrémní teploty nějaký vliv na její fungování?

Právě si pročítám stránky staré obecní kroniky a v ní je uvedeno, že za silných mrazů musel školník zatápět už ve 4 hodiny ráno, aby žáci po příchodu do školy netrpěli chladem. Nikde není zmínka, že by se kvůli mrazům někdy nevyučovalo, přestože kronika uvádí teploty i pod mínus 20°C. Ve vlastní paměti mám uloženy „uhelné prázdniny“, které byly vyhlašovány někdy na přelomu 50tých a 60tých let z  nedostatku paliv při extrémních zimních podmínkách. Pamatuji, že „uhelky“ byly vyhlašovány státním rozhlasem, vždy na jeden týden a podle průběhu počasí prodlužovány. Samozřejmě že to bylo k radosti nás – žáků. Zvlášť v dobré paměti mám rok kdy byly takto prodlouženy celkem třikrát. Později byla taková mimořádná volna nahrazena prázdninami „chřipkovými“.

A přidám ještě jednu nesmazatelnou vzpomínku na silné mrazy a jejich dopady na  školu. To bylo někdy počátkem 80tých let, kdy při teplotě blížící se -30°C zkolaboval kotel školního topení. Situace opravdu nanejvýš kritická. Byl jsem tehdy ve fukci ředitele této školy a musel rychle reagovat. Radilů se  našlo, jak to v takových chvílích bývá,  dost. Ale pomoci obstarat poškozený náhradní článek kotle mi dlouho nikdo nedokázal.  A to jsem hledal cestu přes město, okres, kraj, stranu až po vládu (pardon: ministerstvo školství). Nikdo nevěděl, kde a jak náhradní díl sehnat. Na škole jsme ještě dva dny vydrželi v té zimě nějak učit. To jak kotel a voda jím ohřívaná postupně chladly , stávala se teplota ve třídách nepříjemnou. až klesla pod 10°C. To už  jsme vyučování, k radostí dětí, „odpískali“. Ale né tak docela. Žáci přicházeli do školy každý den v 11 hodin a během jedné hodiny proběhlo vyučování přesně podle rozvrhu. S tím, že každá vyučovací hodina trvala přesně 10 minut. Žáci dostali úkoly a po hodině šli na oběd, který jim přichystala školní kuchyně, která pracovala i v této minořádné situaci naplno. Existovali jsme tímto způsobem celé 3 neděle. Byla to mimořádná situace, která neuvěřitelně stmelila všechny pracovníky školy i žáky. Nikdy nebyla tak vzorná docházka, jako v těchto dnech. Nikdy žáci neplnili úkoly tak poctivě a s takovým nadšením, jako tenkrát. A skvělí byli i rodiče, kteří nám půjčili svá mobilní topidla do tříd, aby jsme tu hodinu nějak přežili. Hrnuli se nám podobné nabídky ze strany závodů a orgaizací v místě i okolí. Byla to až neuvěřitelná vlna solidarity a podpory. Ta nám nakonec pomohla i celou situaci vyřešit. Náhradní díl nám vyjednal předseda blízkého JZD, který měl svého spolužáka ve vedení železáren v Bohumíně, kde náš kotel vyráběli. Stačil jeden jeho telefon a náhradní díl putoval ze závodu na adresu školy. Pak už  to byla jen otázka několika hodin, kdy byl kotel opraven.  A chod školy se obnovil v půvoním rozsahu i režimu. Žáci se vrátili ke svým zlozvykům a rodiče k permaneentní kritice práce učitelů. Jeden dlouhodobý efekt ale situace  s poruchou topení na škole přeci jen měla. Objednali jsme několik náhradních článků k našemu kotli, které jsem měli k dispozici pro případ, že by se havárie někdy opakovala. Leží v kotelně dodnes. Ale jistota je jistota… Navíc ten ochotný předseda JZD už dávno není předsedou a možná že už ani nežije.