V prvé řadě jsou to neúměrně velká očekávání, která jsou s každou zaváděnou reformou spojována. Čeká se převratný zlom, který jako mávnutím kouzelného proutku všechno změní k lepšímu. Napraví nepořádky a zdokonalí všechno nedokonalé. Je dobře známo, že reformu nedělají ti, co ji vymyslí v nějakých institucích, ale ti co ji realizují na školách. To jsou ale jen obyčejní lidé, se svými stereotypy a setrvačností v myšlení a tradicemi v jednání. V tom je ta největší překážka k uskutečnění každé změny. Nové podněty přinášejí nutnost něco předělat, změnit, něco nového se naučit, vyzkoušet a pak realizovat. Aby toho byl člověk schopen, pak musí navrhovaným změnám věřit. A být ochoten a také schopen pro jejich realizaci něco udělat. A to ve své konkrétní denní praxi, za podmínkami, které se nijak nemění a za plat, který zůstane ve výši toho předchozího, kdy působil v nereformovaných poměrech. To byste toho na nositeli nových směrů chtěli najednou nějak moc. A tak bude nejsnazší podrobit reformu drtivé kritice a postupně ji zdecimovat a utlumit. Zkritizovat její autory za špatnou přípravu, formální chyby, administrativní náročnost, myšlenkovou prázdnotu a praktickou nerealizovatelnost. Výsledek takové destrukce je zřejmý – reforma jde postupně k „ledu“.
Popsaným způsobem dopadla reforma školství v 70. létech, nazývaná mezi učiteli jako reforma „množinová“. A takto dopadne nepochybně i ta současná, mezi učiteli skrytě nazývaná „nekompetentní“. Přitom pohnutky k té dávné i té současné byly ryze věcné a praktické. Ta ze 70. let chtěla obsah učiva přiblížit zcela změněnému a technikou poznamenanému reálnému světu. Dělala to však dalším navýšením objemu vyučovaných vědomostí a snahou po „vědeckosti“ výkladu jevů od těch nejnižších ročníků školního vzdělávání. Je pochopitelné, že to bylo nad síly a chápání většiny žáků, ale i reformu realizujících učitelů.
Ta současná reforma je o změně metod a organizace výuky, když v nových společenských podmínkách se kázeň a disciplína žáků a studentů natolik uvolnila, že dosud používané způsoby učení naprosto selhávají. Mentalitě, schopnostem a zájmům žáků se má podřídit všechno. Nejen metody, ale i obsah toho, co a jak učit. Řekl bych, že je to opačný extrém, který je stejně jako kdysi, nad možnosti žák – kteří jsou přeceňováni, ale i učitelů – kteří na takovou obrátku nemají za současného stavu školství chuť, ale ani v tom nevidí smysl vnucovaných změn. A tak se našel kompromis v jakýchsi slovních hříčkách a literárních cvičeních pro učitele, které v potu tváře, ve svém volném čase a bez hmotného ohodnocení vymýšlejí (to v tom lepším případě), nebo různě opisuji (V tom horším). Budují svoje Potěmkinovy vesnice, které pak prezentují veřejnosti, za souhlasného dohledu inspekce a potlesku těch co to všechno kdysi a někde vymysleli, nebo opsali.
Tak jako u předchozích, i tato reforma se potichu vytratí do zapomnění. Tak jako ty předchozí, nebude tak docela marná a zbytečná. Přes všechnu zaznívající zdrcující kritiku reformu realizujících učitelů, přinese našemu školství nepochybně určitý posun vpřed, nová poznání a užitečná poučení. Například v tom, že doba už je skutečně jiná a změny ve školách jsou nezbytné. Jakým směrem a do jaké hloubky, na to se bude muset vymyslet další, ale jiná a docela nová a tentokrát už jistě úspěšná reforma.
