Přestože mně pamět zradilo, zůstal ve mně pocit, že náboženství jako vyučovací předmět patřilo k těm oblíbeným. Obsah vyučovaného učiva jsme brali jako zajímavé vyprávění, sspíše jako pohádky, které mají svůj morální přesah do běžného života. Odměnou za návštěvu a kázeň nám byly svaté obrázky, které nám vždy koncem hodiny rozdával učitel, kterým byl místní farář. To všechno se dělo v době začínajícího Pionýra, nemilosrdně se deroucího do školy. A s ním ideologie, která byla o něčem docela jiném, než co jsme poslouchaly v náboženské výuce. Nějak jsme si to ve svých hlavách museli srovnat arozumově zvládnout. Je pravda, že chodit na náboženství přestalo být v té době povinností a stalo se dobrovolným rozhodnutím žáka a jeho rodičů. Postupem let stále více i nebezpečnou volbou, která zájemce řadila do skupiny žáků, ke kterým se ze strany školy přistupovalo se „zvláštním zřetelem“.
Později, už jako mladý učitel, jsem musel vždy v září nahlásit řediteli jména žáků, kteří navštěvují hodiny náboženské výuky. Jako třídní jsem měl povinnost příjmout návštěvu přesvědčujícího faráře ve své třídě, a pak paradoxně vysvětlit, proč se několik žáků z mojí třídy k výuce přihlásilo. Většinou jsem to vysvětlil jejich rodinným zatížením. Problém nastal, když žák školu opouštěl a skutečnost se měla a musela objevit v jeho posudku na střední školu. To znamenalo u některých středních škol pro studenta stopku pro další studium. Ale přitom to nevadilo když se hlásil na školu s technickým zaměřením. Z těchto škol se absolventi na studium teologie zpravidla nehlásili, tak jako ze škol s humanitním zaměřením. Byla to zvláštní doba, která nutila učitele kastovat žáky podle názorů rodičů. Převýchovu jejich dětí viděla škola ve formálním tlaku na ně. Mělo to ale přesně opačný účinek. Děti docházející na náboženství v kolektivu spolužáků najednou vyrostly do velikosti hrdinů, jiní v nich viděli zase odvážné exoty, kteří jdou neohroženě proti proudu. Ale že by šlo z jejich strany nebo ze strany učitelů o vyloženou a cílenou šikanu, tak to se takto asi nedá dost dobře nazvat.
Je s podivem, že po sametové revoluci kouzlo zakázaného ovoce odešlo a s tím se ztratil i zájem žáků i jejich rodičů o nabízenou možnost náboženské výchovy. Neznám za posledních 10 let rodinu, která by pro své děti nabízenou výuku náboženství využila. A to i přesto, že jsem jako třídní učitel musel zase koncem září řediteli hlásit počet přihlášených dětí k výuce. Tentokrát jsem ale musel zdůvodňovat, proč nikdo z mých žáků zájem neprojevil a vymýšlet si důvody, co je toho příčinou. Zdůvodnil jsem to stejně jako kdysi – rodinným zatížením. Historie se tak stále opakuje. Jenom matematické znaménko se čas od času změní.
