TRIBUNÁL KLASIFIKAČNÍ KONFERENCE

Ani se  nechce věřit, že jsem jich za dobu svého učitelování absolvoval desítky.  Nejméně čtyřikrát do roka se sešla školní porada, aby provedla čtvrtletní účtování a vynesla ortel, který pak prostřednictvím třídních učitelů předala  žákům a jejich rodičům jako odraz výsledků školní práce v posledních několika měsících. Působil jsem na různých školách a poznal jsem, že se obsah, organizace i výstupy z těchto jednání mohou hodně lišit. Jaká je optimální podoba klasifikační konference a existuje nějaký její předem daný a ideální model?

Myslím si, že obecný návod na podobu pedagogické porady  jen těžko najdeme. Ale určitě si každý z nás sám umíte v hlavě srovnat, jak by takové jednání asi mělo vypadat, aby mělo nějaký smysl. Určitě  se všichni shodneme na tom, že porady ( a čtvrtletní zvlášť) nepatří k oblíbeným činnostem učitele. Ale všichni uznáváme, že jsou pro život školy, její pověst a úroveň docela nutná a potřebná. A to hned  z několika důvodů.

    Třeba proto, abychom se alespoň jednou za čas všichni viděli pěkně pohromadě a na jednom místě. Poslechli si hodnocení a názory svých  nadřízených na to  jak škola jako celek pracuje, případně jak nás jednotlivě hodnotí.  Měli bychom dostat šanci projevit se veřejně i my, jednotliví pracovníci. Třeba se i pohádat o to co s na škole právě děje, představit své názory, nápady, připomínky a náměty. Další smysl takového setkání vidím ve sjednocení různých názorů kolektivu učitelů na zásadní úkoly, které řešíme. S cílem vyjednat společný směr a sjednotit přístup většiny k problematice, kterou pak budeme jednotně prezentovat na veřejnosti. A to od ředitele, až po učitele a vychovatelku školní družiny by bylo vhodné uplatnit  pravidla  jednání s rodiči i veřejnosti. 

      Asi se ptáte, kde je v programu porady klasifikace chování a učebně výchovných výsledků žáků v uplynulém období, což má taková klasifikační porada přímo ve svém názvu. Samozřejmě že takové hodnocení na čtvrtletní poradu patří, ale nemělo by být zásadní jedinou a  náplní porady. V jejím průběhu by se měly řešit pouze takové případy žáků, kde třídní učitel hledá radu a pomoc od ostatních členů pedagogického kolektivu. Běžná statistika a shromažďovat různé průměry známek pro potřebu vedení školy, tak ty se mohou dát  na papír před poradou a zbytečnějimi průběh nezatěžovat, protože vlastní  jednání jen zdržují.

       Porada by měla být dialogem mezi vedením školy a jednotlivými učiteli. Ale také mezi učiteli navzájem. Měla by se konat za účasti všech učitelů školy. Někde (zvláště na velkých základních školách) se konají zvlášť porada 1. a 2. stupně. I učitelky 1. stupně by ale mělo zajímat, jak si vedou jejich bývalí žáci a jaké problémy s nimi učitelé 2. stupně řeší. A učitelé 2. stupně by měli  naslouchat zprávám kolegyň z 1. stupně o problémech ve třídách,  protože za několik málo let se jejich žáci dostanou na 2. stupěň a do jejich tříd.  Aby se taková porada nezměnila v diskusní klub, to záleží na tom, kdo a jak  ji povede. Ať to bude ředitel, jeho zástupce, nebo i někdo z učitelů, obecné debaty o problémech jednotlivých tříd a běžných žáků by měly proběhnout před už jejím zahájením, formou  konzultací všech učitelů kteří ve třídě vyučují s třídním učitelem.

  Dobře připravená pedagogická rada bude mít rychlý spád, přehledný obsah a všichni přítomní budou mít pocit, že čas zde trávený byl pro ně užitečný a přínosný. Z každé takové porady měl existovat přehledný a stručný zápis, který dovolí zájemci i po delším čase obsah jednání znovu vyvolat, posoudit a konfrontovat ho s vývojem, který přinesl následující čas. Zásadní věci by se měly objevit v usnesení a v souhrnu úkolů přijatých na závěr porady. Jejich kontrolou by měla začínat  následující porada.

    Zažil jsem mnoho takových klasifikačních konferencí a vzpomínám rád na jednání, kde se živě diskutovalo k problémům a byly z nich přijaty závěry, které pomohly nejen učitelům, aůle i žákům a celé škole. Nerad naopak vzpomínám na nudné předčítání učiteli připravených zpráv, kde každý dopředu věděl, co od svého kolegy uslyší. Šlo jen o formalitu, kterou se naplňovala dávno překonaná tradice.