Pozor! Jste na staveništi. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se

UČITEL VE SVĚTLE MÉDIÍ

Dnes jsem zažil zajímavé sobotní dopoledne. Navštívila mne redaktorka krajského rozhlasového vysílání se záměrem natočit pro posluchače moje vzpomínky pro seriál pořadů s pamětníky. Překvapilo mě, že jsem už tak starý, že jsem vhodným kandiátem v pořadu určeném pro poučení mladých. Byl jsem samozřejmě také  zvědavý, jak takové natáčení probíhá a zda naplním očekávání které na mně redakce rozhlasu vložila.

    Umím si představit vzpomínání se známým spisovatelem, slavným sportovcem, možná i zasloužilým politikem. Ale co může zajímat posluchače rádia na mně, obyčejném učiteli? Takových jako jsem já  jsou přece  tisíce a kdo je dnes zvědavý na vzpomínky toho, kdo celý život prožil tím, že učil svoje žáky?

     Musím přiznat, že atmosféra natáčení mne příjemně překvapila. Paní redaktorka byla na rozhovor se mnou  viditelně připravená. Neptal jsem se jí, kde o mně sháněla informace,  v době internetu to přece není nic moc složitého. Ale faktem je, že její otázky byly trefené a většina mi seděla tak, že jsem nad odpovědí nemusel dlouho váhat.

  Vlastní natáčení tedy probíhalo formou otázek a odpovědí. Bylo pro mne až nečekaně příjemné slyšet otázky, na které se mi docela dobře odpovídalo. Třeba o tom, jak jsem se já, městský kluk,  na celý život „zakopal“ na malé vesnici? A proč jsem učil na  okolních malých školách, když v dosahu byly školy mnohem větší a významnější? A proč mi jako učiteli nestačilo jenom učit, ale stále jsem si vymýšlel  pro děti nové aktivity v době mimo vyučování? A jak to že mi to všechno moje manželka, také učitelka, všechno trpěla?

     Otázka plynula za otázkou, minuty se měnily v hodinu a pak druhou. Bylo něco málo před polednem, když paní redaktorka oznámila, že na hodinový pořad toho má natočeno až dost. Místo pochvaly mně potěšila sdělením, že lituje každé věty, kterou budou muset s režisérem z mého rozhovoru vyškrtnout, aby se naše dlouhé povídání vešlo do předepsané jedné hodiny vysílání pořadu.

     Bezprostřední dojmy mně nedovolují ani odhadnout, jak bude pořad nakonec vypadat a zda někoho  zaujme. Ale jednu zkušenost z dnešního setkání s Českým rozhlasem mohu napsat už dnes. Nestačil jsem se divit, co všechno jsem za 40 let putování mezi školami a školními třídami zažil. Byly to příhody, které by mohl určitě vyprávět každý z učitelů. Ale teprve při natáčení, pod taktovkou paní redaktorky se mi podařilo srovnat své vzpomínky pěkně do řádku. A současně s tím jsem si  uvědomil, jak je naše kantorské povolání barevné, v čase života proměnlivé a také v mnohém stále ještě pro nezasvěcené tak trochu tajemné. Soudím tak podle toho, že rozhlasu stálo za to v sobotu vyjet služebním autem do poslední vísky na samých hranicích kraje a vyhledat v ní vzpomínky jednoho starého obyčejného učitele. Asi ta naše kantořina je pro hodně lidí kolem nás stále trochu  tajemná a atraktivní, že se redakci taková oběť vyplatí. Ale zda je tomu tak doopravdy, na to bude možné odpovědět až po vysílání, z reakce samotných posluchačů.