Metodický portál RVP.CZ prochází změnami. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se

CESTIČKA DO ŠKOLY známě se vine….

 

… hezčí je krásnější, než všechny jiné. Vím, K. V. Rais tyto verše věnoval jiné cestě, cestičce k domovu. Verše jsem si jenom na chvíli vypůjčil k ilustraci vzpomínek na své cesty do školy.

 

    Ale vůbec tu nejstarší vzpomínku mám od své babičky, která ráda vzpomínala, jak chodila z naší vesničky do 3 km vzdálené školy v blízké vesnici, někdy ke konci 19. století. Úzká vozová cesta vedla chvíli polem, chvíli lesem a i když za deště, chladu a mrazu to nebyla žádná příjemná procházka, přesto si ráda připomínala, co všechno si na školní cestě se svými kamarádkami a kamarády užila. Včera jsem  se ji v nekonečném poli za vesnicí pokoušel znovu hledal.  Zjistil jsem ke své lítosti, že je dávno zaoraná a nikde ani nezmenší náznak babiččiny vzpomínané idylky.

   A je tu další vzpomínka, teď už moje vlastní.  A je docela jiná. Cesta do školy ve velkém městě, kolem dvou bloků domů, jen několik minut od mého městského domova. Když jsem se tam nedávno náhodou ocitl, zdála se mi nějak moc krátká. Tenkrát asi byla její délka úměrná školním starostem, které jsem si nosil schované ve školní tašce na zádech, ale hlavně ve své školou zamotané hlavě. Ve třídě nás bylo skoro 50 a jenom samí kluci. A učili jsme se střídavě, jeden týden dopoledne a druhý zase odpoledne. Takže atmosféru školy připomínala jen vzdáleně. Asi proto, že  víc než školu připomínala zvěřinec.

     Pak moje prvá cestička do školy v roli začínajícího mladého učitele. Protože místní školu v roce kdy jsem se do svého nového bydliště se svojí mladou manželkou přestěhoval právě zrušili, musel jsem denně do té své dojíždět vlakem. Takže cestička do školy se tak protáhla na 20 km, navíc s nepříjemným přestupem a čekáním v malé staničce uprostřed cesty. Na cestě vlakem jsem denně potkával ty samé pasažéry. Znali jsme se jako členové jedné rodiny a když přisedl někdo cizí, tak to byla velká událost. Za 3 roky denního dojíždění jsem znal každý patník podle trati . Rád jsem okénkem vláčku pozoroval, jak se s ročním obdobím proměňuje okolní příroda, plná lesů a rybníků. San jen náhodou jsem minulý týden po více než 40 letech cestoval stejnou tratí.  Vezl mě  jako krále a jediného pasažéra malý vagónek a já měl pocit, že všechno kolem je stejné jako tenkrát, jenom nějak povyrostlo. Ve vagonku bylo ticho, ani panu průvodčímu moje jízdenka nestála za kontrolu. Trochu mne ta lidská osamělost rozesmutnila.  Svoji prvou „štaci“ jsem proto už raději ani nenavštívil, abych se nezbavil iluzí, které jsem si za těch 40 let od odchodu z této školy vytvořil ve své mysli.

      A tA je tu další vzpomínka, na návštěvu vesničky s kdysi prosperující školou, která už dávno zeje prázdnotou. U školních dveří dnes místo dětí vstupují po schodech jenom vznešené divizny. Asi se hodně diví, kam že to právě zabloudily a proč je dnes už žádné děti do pěkné školní budovy nenásledují.

      Abych nekončil tak nostalgicky, tak musím podotknout, že moje vzpomínky šly hodně let zpátky. Samozřejmě i dnes, do současných škol, vedou pěkné a zcela nové cesty. Většinou vydlážděné zámkovou dlažbou, nebo vyasfaltované až do samého kraje, aby se na ně nedostalo bláto z okolí.  Dětské kroky však po nich není až tolik slyšet. Do školy je vozí autobus, nebo stále častěji auta rodičů. A přitom žijí tak jako kdysi já,  jen o několik bloků od školy. Musím si přiznat, že se doba změnila a s ní i naše životní trasy a hlavně návyky. Těžko posoudit, kam jsme se za to století,  od dávných vzpomínek mé drahé babičky, vlastně posunuli.