CO ROZHODUJE O PUBLIKACI TEXTU ?

Autorem napsaný text se vždy nějakým způsobem dotýká lidí či institucí v jeho okolí. Byl jsem často dotazován jinými autory, jak se s tímto faktem vyrovnávám. Jaká je jejich reakce v situaci, kdy se v textu článku poznávají a mohou tak konfrontovat psaný text s realitou? Co a kdo rozhoduje, že autorem nabízený text bude zveřejněn? To je zajímavé téma, kterému bych chtěl věnovat svoji dnešní úvahu.

Za svoji mnohaletou publicistickou činnost jsem se jen výjimečně setkal s nesouhlasem s tím co jsem napsal u osob či organizace, kterých se téma článku přímo dotýkalo. Byly to skutečně jen výjimky a řešení takového sporu jsem zatím vždy zvládl bez asistence právníka nebo jiného arbitra. Přičítám to určité dávce předvídavosti, nebo chcete-li citu, který v sobě chovám k těm o nichž v článcích píši. Snažím se vidět problém nejen svýma, ale i jejich očima. Dát prostor v textu i jejich názorům a postojům. A je-li zveřejněný názor zvlášť konfrontační, seznámím dotčené osoby s jeho obsahem předem a vyžádám si jejich názor nebo alespoň stanovisko němu.

Abych byl konkrétní, uvedu dva takové případy, kdy jsem jako autor takříkajíc  opravdu „narazil“. V 70tých létech, kdy se rodila „množinová“ reforma školství jsem napsal do místních novin kritický článek k jejímu obsahu a její špatné přípravě na školách. Fakta v článku uvedená jsem opíral nejen o vlastní zkušenosti, ale také o informace „přímo z dílny“, kde se reforma rodila, od přítele, který na ní pracoval. Po otištění článku jsem byl předvolán na stranický sekretariát, kde na mně příslušná ideologická tajemnice chtěla vysvětlení. Ale  hlavně jí šlo o jména těch, kteří mně poskytli informace.  Byla to pro mne velmi nepříjemná situace, protože jméno jsem samozřejmě prozradit nemohl. Nakonec jsem to zapírání odnesl tím, že mi po několik měsíců žádný článek v místních novinách neotiskli. Příslušná osoba se o to postarala. Satisfakcí pro mne bylo, že právě ona mi po létech přiznala správnost tehdy zveřejněných názorů a za tehdejší jednání se mi omluvila.

Druhý příklad je z jen několik měsíců staré zkušenosti. Dnes není pro autora problém napsat cokoliv a kamkoliv to poslat. Problém ale je zajistit, aby byl text skutečně zveřejněn, a to v potřebnou dobu a na tom správném místě.   Snažil jsem se nedávno prosadit do místních novin text k současné školské reformě. V redakcích, které jsem navštívil mi bylo  u příslušných zodpovědných redaktorů slovně přislíbeno, že texty určitě vyjdou a to v co nekratší době. Čekal jsem hodně dlouho a stále nic nevyšlo. Nakonec byl zveřejněn pouze jeden a to ještě po mojí velmi důrazné intervenci. Jaký je závěr z obou uvedených příkladů? Zatímco dříve o zveřejnění a  reakcích na zveřejněný text zodpovídala  ideologie a její příslušný strážce na stranickém sekretariátu, je dnes autor závislý na jednom redaktorovi, který většinou bez znalosti věci, rozhoduje o tom, zda bude text zveřejněn. Jestliže se mu nehodí, pak bez udání jediného důvodu a vysvětlení, prostě nevyjde. Efekt je v podstatě stejný. Autor který chtěl veřejně publikovast si dříve musel dával pozor, aby jeho text ideově obstál.  Dnes musí překonat „lidskou“ bariéru uvnitř redakce.