SPOLUŽÁCI

Každý z nás byl kdysi žákem a má proto své spolužáky. Mám je i já jako učitel. Občas se scházíme, telefonujeme si nebo mailujeme. Mám spolužáky  z několika období studií. Z osmiletky, střední školy v  vysoké školy. Žádné rozdíly mezi mimi nedělám a moje komunikace s nimi  je  velmi podobná: Co děláš? Jak se máš?: A co děti? Vzpomínáš si, jak jsme se tehdy…?

Ve své úvaze se nechci věnovat svým spolužákům, ale svým bývalým žákům, kteří mne občas pozvou na svůj sraz po 5, 10, 20… ouvej, to snad ani není možné –  dokonce po 40 letech.  Jsou to zajímavá a pro obě setkávající se strany nijak snadná setkání. Je zajímavé, že i s takovým časovým odstupem, se docela věrně kopírují pozice, ve kterých jsme se kdysi ve škole setkávali. Z chlapců jsou dnes otcové rodin, z děvčat matky dětí. Bez rozdílu pohlaví se ale na srazech potkávají jako dospělí lidé,  v různých pracovních pozicích i společenských postaveních. Přesto  tento zákonitý vývoj jsem pro ně stále jejich učitel a oni jsou pro mne mými žáky. Je docela těžké se nad tuto půředstavu povznést. Přichází nutněrozpaky při vzájemné komunikaci. Hostitelé ode mne tradičně čekají nějaké   životní moudrosti. Samozřejmě že trochu jiné od těch, které jsem jim kdysi ve škole sděloval. A já zase nejsem ochoten vnitřně připustit, že mám před sebou lidi, z nichž mnozí mají o životě a  o tom co dělají větší rozhled, než jsem ho měl a mám já. Zdobí je tituly a jsou v postavení, jakého jsem nikdy nedosáhl.  Možná  proto taková setkání většinou s díky odmítám a účastním se jich pouze v  případě, že jde o moji bývalou třídu, kde jsem byl po několik roků třídním učitelem a na kterou mám zcela mimořádné vzpomínky,  cítím k nim i po létech své určité závazky. .

    Protože jsem i já jsem spolužák, vím, že podobné problémy při setkáních po létech nemají spolužáci mezi sebou navzájem. U nich  setkání po mnoha létech velmi rychle vrátí všechny přítomné do školních lavic a obnoví se atmosféra, kterou pamatují z doby společné školní docházky. Proto jsou taková setkání spolužáky  vyhledávána a neustále opakována. A s léty jsou  žádanější a příjemnější.  Je tomu tak proto, že vzájemná pozice spolužáků se  nezměnila  a i když o řadu let zestárli, jsou jejich  vztahy pořád na té úrovni, jako byly kdysi. Proto při návštěvě  srazu se se všemi účastníky nejdříve pozdravím a snažím si vybavit jejich podobu z doby, kdy jsem byl jejich učitel.  Přejí-li si to, tak jim řeknu na úvod pár slov a po nějakém čase se v tichu rozloučím a nechám je, aby si svoje setkání nerušeně a v klidu užili.

   A je tu ještě jeden moment spojený s podobnými setkáními, kvůli němuž jsem se rozhodl celou  úvahu napsat. Vždy znovu a znovu jsem na takových setkáních po létech překvapován tím, čeho moji bývalí žáci dosáhli a co v životě prožili. A nemyslím tím jenom úspěchy, ale i nezdary a ztráty. Kolik talentů z pohledu nás učitelů životem projde bez viditelné stopy a lze si oprávněn myslet, že naděje do nich učiteli (a jistě i rodiči) vkládané,   nenaplnili! A kolik průměrných, ba zcela tehdy zcela odepisovaných žáků později v životě zazářilo. Prosadili se v oboru, ve kterém v době školy byli sotva průměrní.  Když jsem získal tuto zkušenost, vyplynul z ní pro mne zřetelný závěr: Nikoho ze svých žáků v době školní docházky předem nezatracovat, ale zároveň ani nefavorizovat! Co v životě každý z nich dokáže, jakým bude člověkem, to je zatím moc předčasná otázka, na kterou v době školy neexistuje reálná odpověď. Tehdy život teprve začíná a nelze proto vyjadřovat žádnou jistotu o budoucnosti vyvíjejícího se  člověka.