Pro mne film znamenal moc. Nejstarší vzpomínky sahají někam do období, kdy jsem začal navštěvovat školu. Tehdy byly v lednu vyhlášeny „uhelné prázdniny“ a aby škola naplnila vzniklé volno žáků, promítal nám učitel fyziky nepřetržitě celé dopoledne na amatérské školní promítačce v jedné z největších tříd filmy. Vedle grotesek s CH. Chaplinem to byla pohádka režiséra B. Zemana Pyšná princezna. Za ten týden jsem ji věděl sedmkrát po sobě a na celý život si tento film zamiloval. Tolik lidské moudrosti soustředěné na tak malém časovém prostoru, jsem později v žádném jiném filmovém díle nenašel. Nedávno jsem si tento film pustil z koupeného DVD a znovu se nechal unést dějovou zápletkou, vynikajícím zpracováním tématu a skvělými hereckými výkony protagonistů filmu. Zdálo se mi, že film nic z poslání které v sobě nese neztratil. Přes nejrůznější snahy kritiků ukázat, že šlo o dílo poplatné době vzniku, nic takového jsem v pohádce nenašel a ani zkoušet nehledal.
Pak přišly další filmy, shodou okolností znovu režiséra Zemana, ale tentokrát Karla – Cesta do pravěku, nebo Vynález zkázy. Na tato filmy jsme chodili vždy v neděli dopoledne do malého kina blízko bydliště, za 1 Kčs. Seděli jsem v prvé řadě a uváděli v zoufalství promítače, který nám opakovaně vyhrožoval, že nás vyvede z kinosálu. To proto, že jsme měli všelijaké „divné“ nápady, kterými jsme si oživovali předváděné filmové představení. Třeba jsme se domluvili, že se budeme všemu, co je na plátně, hlasitě divit. To byste neřekli, jaká to byla zábava. Divili jsme se už při týdeníku, kde jsme viděli oslavovat nějaké politické události. A my se tomu hlasitě divili:“Jůůůů, to snad není možné!!!“ „ Kdo to kdy viděl!“ A tak to šlo po celé představení a pro nás to byla to velká junda. Někdy jsem ani z filmu nic neměli, protože jsme se bavili svojí rolí komentátorů promítaného děje.
Jako žák hradecké osmiletky jsem se několikrát objevil v roli „herce“, pardon – komparzisty v městě natáčených filmech. Chodili jsme se školou natáčet a dostali za to dokonce malý honorář, který byl mým prvým životním výdělkem. Byl to například film: „Brankář bydlí v naší ulici“, kde si zahrálo v menších rolích několik mých spolužáků. Sám jsem si zahrál roličku ve filmu „Škola otců“, který mne silně ovlivnil v rozhodnutí stát se učitelem. Celý příběh a zvláště výkon Karla Högera v roli učitele mne velmi dojal a vedl k rozhodnutí, stát se právě takovým učitelem jako byl v tom filmu on.
Pak jsem chodil už jako učitel se svými žáky na školní filmová představení. To byl ve škole vždy svátek a filmy jsme vybírali velmi pečlivě, aby zapadly do výuky a podpořili naše výchovné snažení. Bohužel jsme na některé filmy museli chodit z povinnosti, protože to byly filmy, které tehdejší režim preferoval. Zvládnout kázeňsky taková představení nebylo lehké,. Žáci brzy poznali, že tu jde o něco jiného, než o běžnou návštěvu kina. Bohužel nejhorší zkušenosti se školními představeními jsem měl až v poslední době, kdy se návštěva kina zvrhla v komerční záležitost, podporující skomírající návštěvnost místního malého kina. On také výběr vhodného filmu nebyl lehký a protože se dnes pro děti točí docela jiné filmy než za našeho mládí.
A jsme u dětského festivalu ve Zlíně. Náš dětský film, kdysi jeden z nejlepších na světě, se zcela vytratil(tak jako mnoho z toho, co jsme uměli a čím se před světem mohli pochlubit). Vyhrávají filmy režisérů jiných zemí, kteří se to kdysi k nám jezdili učit. Vzpomenu rád filmy režisérky Šimkové-Plívové , které by dnes už žádný ze současných režisérů u nás nenatočil. Ne že by to neuměl, ale nesehnal by na ně peníze. A jaké to byly filmy! A tak chodíme se školou na módního Harryho Pottera. Viděl jsem jeho poslední pokračování na začátku prázdnin v multikinu v Praze. Kino bylo poloprázdné a reakce publika téměř žádné. Chce se mi napsat, že děj byla velká nuda, ale to je jen můj osobní názor. Film se stovkami triků, řemeslně jistě udělaný na jedničku. Ale nějak mi unikal jeho smysl. A té člověčiny, kterou by něm mít každý film pro děti, tam bylo opravdu pomálu. A zápletka všem divákům jasná od samého začátku. A otevřený konec, s jasným sdělením :“ … pokračování příště…!“
Nevím, kam spěje filmový průmysl a jaká je jeho další budoucnost. Při tom pražském promítání jsem si vzpomněl na naši kukovskou partu, která se chodila do kina divit. Asi by se hodně divila, kdyby navštívila ono filmové představení v Praze. Tomu co se děje na plátně snad ani tak ne. Ale té „filmové kultuře“, představované nastlanými odpadky a vysypaným popcornem pod sedadly v uličkách kina. Nestačili bychom se divit. Proti tomu byly naše hrádky pouhými bábovičkami na písku! Co všechno se za tu dobu naučili naši mladí diváci? Nebo je tomu také naučila naše škola?
