ZPĚV NÁŠ VEZDEJŠÍ DEJŽ NÁM DNES …

Pamatuji doby, kdy každé malé dítě běžně znalo nejen mnohé říkánky, ale také lidové písničky. Zpívaly se doma, ale i ve škole, a to nejen při hudební výchově. Pamatuji časy, kdy jsme každý školní den začínali zpěvem. Zpívalo se do pochodu při výletech, při večerním posezení u táboráku a jakýchkoliv setkáních. Ty časy jsou už dávno pryč. Chtějte dnes na svých žácích  aby si vůbec vzpomněl na nějakou písničku, kterou opravdu znají a většina ji umí zazpívat! Kam že se nám to ztratila, pověst, která  roky naplňovala slogan: Co Čech, to muzikant?

Hledat příčiny  tohoto neutěšeného stavu je zbytečné. Doma se s rodiči nezpívá, protože na to není čas a většina rodičů to už ani sama neumí. A zpěv ve škole je předváděn jen s nechutí a z donucení. Aktivní provozování hudby a zpěvu nahradila nejrůznější média, která uši mladých posluchačů doslova zaplavují, ale nijak je nenutí být víc než pouhými konzumenty.

   Nemalý podíl na tomto tristním stavu má i škola. Hudební výchova je v učebním plánu zcela okrajovým předmětem. Aprobovaných učitelů je na školách málo, a tak se vyučuje těmi, kdo se nejméně brání a výukou hudební výchovy potřebují doplnit svůj pracovní úvazek. Obsahem výuky je spíše učení textů, než rozvíjení hudebního nadání a dovedností. Za takových podmínek je předmět u žáků jen málo oblíben a hodinu „hudebky“ jenom přežívají. Vrcholem všeho je známkování, které je buď nemístně mírné a demotivující, nebo naopak velmi tvrdé, protože neúspěšný učitel si jím  vynucuje kázeň a pořádek ve třídě.

    Žáci jen těžko hledají důvod proč se zpěvu a hudbě věnovat. Vyvolených, které bude tato dovednost jednou živit, jsou mezi nimi jen promile. Ostatním aktivní zpěv nic neříká. Vzpomínám na své dětství, jak mi zpěv pomáhal ve chvílích, kdy jsem se necítil dobře a ze svých smutků jsem se doslova „vyzpíval“. Nebo na střední škole jsme vyhlásili mezi sebou nepsanou soutěž, kdo se dříve a lépe naučí hrát na kytaru, aby mohl doprovázet spolužáky na školních výletech a třídních srazech. A ten kdo to dokázal byl pak oslavován a mezi ostatními se těšil velké vážnosti a přízni.  Ale i ti ostatní, co nevyhráli  nepřišli zkrátka a na zájezdech třídy, na chmelové brigádě či exkurzi byla kytara běžným doprovodným zavazadlem  mnohého z nás.

   Předchozími slovy nechci říci, že naši mladí svoji hudebnost zcela ztratili. I dnes jistě máme vynikající hudebníky, sólisty i soubory. Hudební tělesa, která se umí prosadit v konkurenci na celém světě. Stále ještě aktivně působí i na malých místech  a při řadě škol pěvecké sbory, které zpěvem přinášejí radost a uvolnění nejen sobě, ale četným posluchačům. Je to ale zlomek toho, co my starší pamatujeme. A perspektiva dalšího vývoje není povzbudivá. Vše spěje spíš k dalšímu útlumu této krásné a užitečné dovednosti.

  Čím získat zájem mladých o hudbu nazpět? Jak je přivést bez násilí a znechucení k jejímu aktivnímu provozování? Asi se mnou mnozí z čtenářů nebudou třeba souhlasit, ale já se se zájmem dívám na pěvecké zábavné soutěže, organizované televizí. V těchto dnech je to třeba příprava pokračování Československé SUPER STAR. Je pravda, že pojetí těchto akcí je na hony vzdáleno tomu, jak se mladí bavili a provozovali hudbu dříve. Ale doba se tak radikálně  změnila a změnily se i způsoby prezentace hudby. Podstatné je, že se k soutěži hlásí tisíce mladých lidí, kteří chtějí zpěvem zaujmout a dokázat, že zpívat umí. Většinou je to jen jejich zbožné přání a motivace k účasti v takové soutěži je pochybná. Ale určitě jim nechybí nadšení a radost ze zpěvu. A v tom obrovském množství zájemců se najdou občas „perly“, které se stanou novými idoly mladých a vyvolají vlnu zájmu o aktivní provozování zpěvu. Konečně úspěch sedmačtyřicetileté Susan Boylové v posledním pokračování anglické Super Star je toho dokladem.

       Asi se již nikdy nevrátí doby, kdy jsme si ve třídě krátili dlouhou chvíli společenskou hrou: Pějme píseň dokola… a vydrželi v ní pokračovat celou hodinu a stále jsme měli v zásobě dost titulů ke společnému zpívání. Idoly chlapců a dívek hrajících ostatním na svoji kytaru rovněž mladým nevrátíme. Ale nedávná smrt zpěváka Michaela Jacksona a hysterii, kterou po celém světě vyvolal  dokazuje, že fenomén hudby a zpěvu je lidem vrozený a trvalý. Záleží jen na tom, jak ho dokážeme využít pro naplnění zájmu mladých lidí. Škola v tom zatím zůstává mladým lidem hodně dlužna.