Zúčastnil jsem se dvou okreseních kulturních shromáždění. Knihovníků a kronikářů obcí. Když jsem se na začátku rozhlédl poloprázdným sálem, pojala mne nostalgie a nemohl jsem nevzpomenout románu K.V. Raise Zapadlí vlastenci. Jeden rozdíl byl očividný. Mezi dnes přítomnými bylo představitelů učitelské profese až trapně málo.
Dalším společným znakem přítomných byl věkový průměr. Chápu, že funkci kronikáře nepříjme člověk bez potřebných životních zkušeností. U knihovníka věk už taková překážka není. Ale zdůvodnění generační nelze aplikovat na důvody profesní. V minulosti patřili učitelé k nositelům kultury v místě kde žili a působili. Veřejnost brala jako samozřejmost, že učitel byl současně organizátorem a nositelem místní kultury. Měl-li přesvědčivě vést své žáky a vedle vzdlávání je i vychovávat, musel být sám dobrý příkladem v šíření myšlenek, které propagoval. V minulosti to ne všichni, ale určitě většina učitelů uměla a potichu uznávala. Je pravda. že někteří to brali jako úděl a nepříjemnou povinnost. Ale k učitelské pozici to prostě patřilo.
A dnes? Svíčkou hledat pokračovatele kulturních tradic v kantorské generaci mladšího věku! Co je ale v kantořině mladší věk? Pod 50, 40 nebo 30 let…? Mezi přítomnými kolegy kronikáři a knihovníky jsem našel několik svých kolegů – vrstevníků. Také oni si všimli posunu v myšlení nové učitelské generace, který doba přinesla. My jsme vnímali svoji kantorskou roli o hodně šířeji. Nezužovali ji jenom na svoji profesi, ale naplňovali v ní o nic méně významný celospolečenský rozměr. Obě role se přitom vzácně doplňují a poporují.
Raisovi „zapadlí vlastenci“ u nás stále ještě žijí, ale pomalu ale jistě odcházejí do historie. Jde o to, jestli s jejich odchodem nezmizí i kus významné kulturní tradice našeho národa. Zatím nevidět, kdo by tuto jejich roli dokázal převzít.
