Školní prostředí je definováno řadou nařízení, řádů a pokynů. Na druhou stranu je po lidské stránce úplně stejné, jako každé jiné. Schází se tu lidé se svými radostmi i bolestmi, touhami a představami o vlastní budoucnosti. Chci tím naznačit, že tu nejde jen o výchovu a vyučování studentů, ale o prostředí kde vznikají, proměňují se a zanikají složité vztahy mezi jejími pracovníky. Patří sem i vztahy milostné. Při svém celoživotním putování sborovnami různých škol jsem byl svědkem několika takových „příběhu“, některých i s happy endem. Ano, mezi kolegy jsem měl několik manželských dvojic, které se poznaly ve školním prostředí. Je to přirozené a lidské, snad jenom složitější velkou nerovnováhou mezi nabídkou mužů a žen v našem školství. A tak objeví-li se na škole mladší a nezadaný muž, musí počítat s tím, že se stane středem zájmu a soustředěného tlaku stejně nezadaných členek učitelského sboru. Mně tato zkušenost minula, protože jsem byl ženatý vlastně od začátků své učitelské kariéry. Je pochopitelné, že to nebyl důvod k tomu, aby se někdy některá z kolegyň o navázání bližšího vztahu alespoň nepokusila. Zvláště tehdy, když jsem postoupil do funkce ředitele školy.
A to je rovina, které se chci přednostně věnovat. Nejen z rad zkušenějších, ale sám jsem od začátku naplňování své funkce instinktivně cítil, že jakýkoliv vztah tohoto typu mezi ředitelem (ředitelkou) a členem učitelského sboru, je stav pro jeho postavení velmi riskantní a pro atmosféru mezi pracovníky školy nežádoucí. I tehdy, když jde o řádné manžele, je poměr nadřízený-podřízený pro danou školu problematickou zápletkou. Vlastně takový stav nemá dobrou alternativu. I když tomu tak není, ostatní učitelé mají neustále pocit, že nadřízený „nadržuje“ své manželce (milence), na což jim dnes a denně dává život školy stále nové a nové důkazy. Pokud se naopak ředitel snaží blízkou osobu viditelně ignorovat a dává najevo, že je nestranný, lidsky tuto osobu blízkou poškozuje a ubližuje ji, protože jejich milostný (manželský) vztah by neměl být ovlivňován profesními vztahy a potřebami pracoviště, na kterém oba působí.
Řešení je jediné. Pokud je to možné, měl by jeden z dvojice přejít co nejdříve po nastolení tohoto služebního vztahu na jiné pracoviště a tímto způsobem rázně popřít všechna podezření. A to platí i v případě, že jde o manžele. Kdysi platilo pravidlo, že manželé mohou ve školství působit na jednom pracovišti, ale jen do té doby, než je jeden z nich stane nadřízeným druhého. Pak byla povinnost, aby podřízený ze školy odešel na jiné pracoviště. Výjimky samozřejmě existovaly, ale musely být doloženy např. nemožností sehnat uplatnění v okruhu původního působiště. Myslím si, že to bylo nařízení správné a užitečné. Pro vztahy milenecké takový výnos sice neexistoval, ale takto vzniklý vztah má stejné, ne-li horší dopady na atmosféru v učitelském sboru školy. A to nejen pro danou dvojici, ale hlavně pro všechny ostatní pracovníky, pro zdravou a důvěryhodnou atmosféru na pracovišti. Otázky vztahů mezi pracovníky jsou dnes posunuty do roviny morálky. A ta dnes stavem naší společnosti dostává četné trhliny. Protože se pohybujeme v oblasti, která má naše svěřence vychovat, měly by i tyto otázky být posuzovány podle náročnějších norem. Jinak se postupně stáváme pro své studenty i žáky nevěrohodnými.
