Protože tuto úvahu píši na místě, které navštěvují převážně učitelé (většina z nich jsou ale zároveň i rodiči svých vlastních dětí), zaměřím úhel pohledu právě na učitele. Prvou otázkou je, zda má být učitel svým žákům, vedle své role vzdělávací, i vychovatelem. Je to věčná otázka, kterou řeší systémy školství (a nejen u nás) od nepaměti. Zdá se, že role učitele-vychovatele je přímo úměrná věku vzdělávaného dítěte. V raném věku (mateřské škol, 1. stupeň ZŠ) by měla převažovat. Ale s rostoucím věkem by se měla postupně oslabovat. Domnívám se, že dělícím zlomem je věk puberty, kolem 13-16 let, kde vznikají u dětí největší problémy. Právě v tomto věku, kdy se dítě osamostatňuje a dochází k největším konfliktům se světem dospělých, rodiče často svoje pozice usilovně brání a snaží se vliv učitele oslabit, někdy i znevážit a eliminovat. Ale právě v tomto věku je potřeba jednoty v působení a spolupráce rodičů a učitelů je velmi žádaná a také účinná.
Kdo tedy má přednost ve výchově dítěte? Samozřejmě, že největší a prvotní zodpovědnost je na rodičích. Ale učitel, jako profesionál v oblasti vzdělávaní, by měl být jeho nejbližším rádcem a spolupracovníkem. Učitel má možnost denního srovnání s ostatními dětmi stejného věku a má zkušenosti s vedením dětí tohoto věku. Proto by jeho doporučení a rady měli rodiče brát vážně a doporučení učitele alespoň. Na druhou stranu, učitel zná žáka v omezeném čase, v pro dítě ne zcela přirozeném školním prostředí, které může jeho pohled na žáka deformovat. V žádném případě by se učitel neměl stylizovat do role jediného a neomylného soudce výchovných metod rodičů. Měl by vyslechnout jejich argumenty, nechat si vysvětlit způsob vedení dítěte a uznat připomínky, které mají k práci školy a vlivy školního prostředí na jejich dítě.
Výsledkem takové oboustranné informace by měla být dohoda o společném postupu při výchově žáka. To je cesta, která má naději na úspěch a většinou vede k nápravě jeho nežádoucího chování a nepříjemných projevů, pro které vznikají konflikty s učiteli i se spolužáky. Taková dohoda vyžaduje důslednost a poctivý přístup z obou stran. Učitel by neměl veřejně kritizovat výchovné působení rodičů, rodič by se mě zdržet komentářů o kompetenci učitele k řešení problémů jejich dítěte. Vzájemný respekt a podpora jsou cesta k nápravě a řešení problémů dítěte.
