Nedávno jsem potkal svého školníka. Potěšilo mně, že mne po těch létech ještě poznal a zastavil. Tenkrát jsme oba začínali – já jako mladý ředitel školy, on začínající školník na mojí škole. Šokoval jsem ho při seznámení tím, že jsem mu nabídl tykání (byli jsme vrstevníci) a jednal s ním, jako s rovnoceným partnerem. Když jsem poznal že je dobrý, pomohl jsem mu k služebnímu bytu také proto, že se během prvého služebního roku oženil a založil rodinu. Odměnil se mi oddaností, dobrou prací a také tím, že vydržel ve svém pracovním zařazení a na stejném pracovišti až do penze.
Nejen jako ředitel, ale ani jako učitel jsem nikdy práci provozních zaměstnanců nepodceňoval. Považoval jsem ji za stejně důležitou, jako práci pedagogů. Vždyť bez čistoty a optimální teploty ve třídách a dobrého jídla si příjemnou atmosféru ve škole lze jen těžko představit. Postavení provozních zaměstnanců je často přehlíženo a opomíjeno. A to nejen nízkým finančním ohodnocením. Přitom je jejich činnost součástí obrazu, který si o škole vytváří široká veřejnost. Mnohokrát jsem se přesvědčil o tom, že právě uklizečky a školník vědí o učitelích a jejich práci víc než kdokoliv jiný. Mají je denně před sebou a poměrně objektivně posuzují žáky i práci učitelů, ale i ředitele školy. Jak o nich referují na veřejnosti, to záleží do značné míry na tom, jak jsou ve svém postavení spokojeni a uznávaní. Není pochyb o tom, že jsou nedílnou součástí školy a mají stejně jako kvalifikovaní učitelé spoluzodpovědnost za bezpečnost a do jisté míry i chování žáků. Jsou v tomto působení našimi partnery a pomocníky. To ale jen tam, kde vedení školy a učitelé dokáží jejich význam docenit a správně ocenit. A nejde zdaleka jenom o ty koruny…
