Určitě nejsem jediný kdo má pocit že se do školství vracejí časy dávno minulé. K povinnostem třídního učitele kdysi patřilp vypracovat posudek na vycházející žáky. Takových tehdy nazývaných „komplexních hodnocení“ jsem byl nucen napsal desítky. Později jako ředitel školy jich stovky spolupodepsal. Určitě to nepatřilo k mé oblíbené činnosti. Možná i proto, že jako učitel matematiky jsem měl k takové tvořivosti poměrně daleko. Ale po formální stránce to zas tak velký problém nebyl. Posudek měl svoji předepsanou osnovu a v závěru verdikt, který často ovlivnil příští život vycházejícího žáka. Na něm záleželo, zda ho škola ke zvolenému studiu nebo do učební v daném oboru příjme. Proto mne dost nepříjemně překvapilo, že se praxe s hodnocením žáků do základních škol před 3 roky znovu vrátila.
O letošních Vánocích jsem pozoroval manželku při tvoření hodnocení pro 22 žáků své třídy. Strávila tím čas vánoc, ždímala si mozek a vymýšlela charakteristiky na žáky, se kterými byla 4 roky, jako učitelka matematiky a současně třídní učitelka denně v kontaktu. Sestavit hodnocení by neměl být pro ni, pro zkušenou kantorku s 40letou praxí, problém. Přesto jsem často slyšel, jak své počínání komentuje slovy, která raději nebudu reprodukovat. Zapsat svůj pohled na žáka v několika výstižných větách se jeví jako snadný úkol. Ale jen do té doby, než si to sami vyzkoušíte. Vyžaduje to nejen slovesné schopnosti a nemalou schopnost fantazie. Neméně významnou roli hraje motivace a pocit smysluplnosti takového počínání. A právě to jí při tvorbě hodnocení chybělo. Věděla, že hodnocení má být objektivní a výstižné. Takové aby hodnoceného žáka nepoškodila a co nejvíce vyhověla představě rodičů, kteří mají právo být s jeho obsahem seznámeni. Přitom někteří rodiče mají pocit, že sepsaný elaborát je poslední pomstou školy na jejich dítěti. Střední školy zase uvádějí, že při rozhodování o přijetí na obsah hodnocení neberou vůbec zřetel. Mám podezření, že ho ani nečtou. Není divu. V situaci, kdy uchazečů o studium je méně než volných míst, střední školy ani přijímací zkoušky neorganizují. Také zájem rodičů o nějaké hodnocení upadá. Je to dáno i novou možností 3 voleb při výběru střední školy.
Přepisoval jsem manželce texty hodnocení do počítače a přitom si četl jednotlivá hodnocení. Hodnocené žáky jsem několik let učil a dobře je znám. I když se manželka snažila o maximální objektivitu, uvědomil jsem si, jak je takové hodnocení ploché a pro člověka neznalého hodnoceného žáka podává jen mlhavý a nedokonalý obraz. K slzám mně dojaly prefabrikované obraty, dodané do textu podle metodického pokynu MŠMT k tvorbě hodnocení. Jsou to slovesné perly a závidím současným učitelům, že mají takovou „skvělou pomůcku“ k dispozici. To jsem já kdysi neměl. Ale jinak se mi zdá, že se za těch 30 let moc nezměnilo. Učitel musí dělat stejně nepříjemné a zbytečné činnosti, jako jsem kdysi dělal já. Snad s tím významným rozdílem, že tenkrát hodnocení střední školy a četly. Asi ne celé, ale zajímal je závěr, kde bylo zřetelně napsáno, zda je žák na zvolenou školu doporučován. Nedoporučení znamenalo stopku studiu na žákem zvolenou školu. Samozřejmě, že se to obcházelo všelijak. Z pozice třídního učitele i ředitele školy byl i tenkrát prvotní zájem pomoci žákovi k naplnění jeho zájmu. Je pravda, že v některých případech byly nastavené politické mantinely nepřekročitelné. Ani dnes to ale nemají vycházející žáci a jejich rodiče úplně jednoduché. Limity politické pominuly, ale byly nahrazeny limity finančními. Rodič hledají školu v nevelké vzdálenosti od domova, protože hradit dojíždění, ubytování a stravování na vzdálené škole neuplatí.
Každá doba přináší své způsoby jednání a plodí nová rizika. Tak jako kdysi, i dnes je však hodnocení vycházejících žáků z pohledu učitele neproduktivní a zbytečná činnost. Pro rodiče je to přkážka pro cestu jejich dítěte do života a pro školský systém se jeví jako praxe, která k jeho autoritě určitě nijak nepřispívá. Přestože se kritika této praxe opakuje, zatím se nic nemění a učitelé tráví nad zbytečnou činnosti svůj čas a přitom dráždí rodiče vycházejících žáků.
Ing. Jan Syblík
20. 1. 2009 at 11.16Vážený pane kolego, na výstupní hodnocení mám stejný názor. Bohužel
je moje zkušenost taková, že střední školy (kromě uměleckých škol)
tato hodnocení nečtou. Proto považuji tvorbu výstupního hodnocení za
ztrátu času.
Oldřich SUCHORADSKÝ • Post Author •
21. 1. 2009 at 6.49Pokud střední školy výstupní hodnocení ignorují a většina ho vůbec
nečte, pak by přirozenou reakcí základních škol mělo být, žádné
hodnocení nepsat. Asi to není nejlepší srovnání, ale příklad podobné
reakce na nepřijatelné rozhodnutí zákona máme v současnosti v krajských
nemocnicích, které nevybírají od pacientů poplatky, ač to zákon
přikazuje. Jaký postih by hrozil škole, která psaní hodnocení odmítne?
Z právního hlediska by tu důvod k postihu jistě byl, ale fakticky by se
nic nestalo, přijímací řízení by bez problému proběhlo. A pokud by to
udělaly všechnyy základní školy, už jen ty tuny ušetřeného a zbytečně
popsaného papíru by byly přínosem takového rozhodnutí…
Jindřich Strejček
2. 2. 2009 at 17.04Kolegové, díky. Kdyby se tady objevilo podobných diskusí víc a reagovalo
by na ně více učitelů, což by jim zřejmě dalo mnohem méně práce, než
vyplňování podobných výstupních hodnocení, možná by se podařilo
i něco změnit. Buďme trpělivý, snad se toho jednou dočkáme.