JAK NAPLNIT NAŠE POSLÁNÍ

Jsem v letech, kdy se člověk převážně ohlíží za roky uplynulými a bilancuje svůj život. Častou otázkou, která se mi opakovaně vrací, je, jak jsem ve svém životě naplnil své poslání, svoji roli učitele, kterou jsem si dávno v mládí vybral.

 

 

Kdysi dávno v mládí mě bylo všechno jasné. Na fakultě nás vedli k tomu, že svoje poslání naplníme, když budeme své žáky dobře učit a správně vychovávat. V praxi jsme ale záhy poznali, že je všechno trochu jinak. Až příliš často jsem měl pocit, že své žáky učím to, co nebudou v životě vůbec potřebovat. Nutil je dělat činnosti, o kterých jsem věděl, že mají se skutečným životem jen málo společného. Vychovával je podle doporučovaných pravidel, ale život že si svoje docela jiná pravidla tvoří sám a naučené předlohy na něj nějak nepasují. Také jsem opakovaně naplňoval různé koncepce, které měly silná verbální zdůvodnění, ale jejich naplňování se nějak míjelo s potřebami a schopnostmi mých žáků. A očekávané výstupy se většinou nedostavily.

V určitém zlomovém okamžiku života jsem se začal řídit ve svých rozhodnutích vlastním rozumem a slovy modrých lidí, které jsem v životě potkal. Byli to většinou obyčejní lidé, praktici, často schovaní v příšeří sboroven škol, kde jsem působil. Došel jsem k závěru, že nejlepší učení je učení zdravým rozumem, bez pokynů a příruček, vycházející z možností a schopností žáků, které jsem vyučoval, respektující prostředí, ve kterém vyrůstají. A nejlepší výchova,  je výchova osobním příkladem.

Vždycky pozastavím nad tím, když po létech hovořím se svými žáky které jsem s takovým úsilím kdysi učil, když mi říkají: Pane učiteli, to co jste se nám snažil ve škole dávat, jsme již dávno zapomněli. Obsah toho co jsme museli umět byl už než jsme přišli  do života zastaralý a životní realita byla někde docela jinde. Ale co jsme si od Vás odnesli do života, byly vaše rady, postřehy a komentáře k událostem a dějům běžného života. Nikdy nezapomeneme, jak jste nám hrál na kytaru a k tomu zpíval na školním výletě. To nás oslovilo a některé tak inspirovalo, že jsme se chtěli něco takového také naučit. Po celý život jsme hráli šachy, které jste nás ve škole odpoledne ve volném čase při čekání na vlakový spoj naučil. Jsme vám vděčni, že jste nás kdysi v informatice naučil správně psát na klávesnici počítače všemi deseti… Pamatujeme po celý život, co jste nám říkal o přírodě, jak jste nám vyprávěl o včelách a jejich zajímavém životě, který by mohl být předlohou pro náš lidský život.

Jsou to zvláštní a smíšené pocity, které jako učitel při takových hovorech zažívám. Výsledkem je poznání, že své žáky jsem nejvíce naučil z vlastní životní zkušenosti, svých rozmanitých zájmů a činností, které jsem spolu s učením v životě kdy dělal. V tom jsem byl pro žáky nejvíce přesvědčivý a věrohodný. Možná že právě v tom je tajemství naplnění učitelské role a poslání nás učitelů…