NEZNÁMÝ DRUH – ZPYTÁK OBECNÝ

Byl jsem několikrát přemlouván na tuto funkci, ale vždy jsem vábení odolal. Nejdříve proto, že jsem se na tuto funkci cítil příliš mlád a málo zkušený. Později z důvodu jeho nechvalné popularity, o které jsem psal v úvodu.  Roli arbitra při vyřizování stížností  rodičů a veřejnosti (často anonymních) na školu, učitele, či ředitele se mi hrát nechtělo. A přicházet na školu se záměrem usvědčovat ředitele z neschopnosti a učitele z chyb při výuce na základě několika hodin pozorování? To se mi zdálo nezodpovědné. Přitom musím přiznat, že jsem poznal mezi inspektory celou řady skutečných osobností, kterých si bylo proč vážit, a byli skutečnými pedagogy-odborníky. Zvláště na počátku mé kantorské dráhy mně významně pomohli. Vynikali taktem, hlubokou znalostí učitelů svého rajonu, nesporně toho hodně z kantořiny také uměli a věděli, jak své podněty neformálně předat.  Na druhé straně jsem poznal několik osob,  pro které byla funkce inspektora vhodným závětřím, kam utekli jako neschopní učitelé. Hráli si na nositele pokroku a přitom byli jen nástroji politické moci, bez morálky a lidské moudrosti. Svoji autoritu stavěli na arogancích, vyžadováním nesmyslných nařízení a usnesení.   Vybavují se mi konkrétní jména reprezentující obě skupiny. Nemá cenu po létech si je připomínat ani třídit, někteří působí aktivně dodneška.

Jestliže mi z pohledu školy připadala pozice inspektora  málo pozitivní, tak jeho dnešní roli už vůbec nechápu. Kolektivní „nájezd“ skupiny inspektorů na školu, několik týdnů předem ohlášený, s předem vyjádřeným okruhem kontroly se mi zdá jako falešná hra na dohled, která se zdaleka míjí s posláním  instituce kontroly. Na školy přicházejí lidé, kteří  jsou v místě poprvé a těžko se sem ještě v tomto složení někdy vrátí. Pracují v oddělené k tomu určené místnosti, stranou  všech pracovníků školy. Hodiny se prohrabují v papírech, které jim na jejich vyžádání předloží ředitel a které horečně upravil v čase před jejich příchodem, jen aby vyhověl jejich formálním požadavkům. V poslední době se ani neumějí ve sborovně učitelům představit, takže se několik dní potkávají na chodbách s učiteli i žáky, kteří v nich vidí náhodné návštěvníky školy. Zavítají-li zcela mimořádně i do některé vyučovací hodiny, chovají se zcela nezúčastněně, s žáky  ani učitelem nekomunikují. Dokonce ani po skončení hodiny učiteli nesdělí svůj názor a připomínky. Ten se o některých možná dozví až ze závěrečné zprávy, která přijde na školu za několik týdnů po  inspekci. Ale ani tam většinou nic konkrétního není, protože zpráva je šedivá, univerzální, tak aby neurazila, ale ani nikoho příliš nepotěšila. Je tak obecná, že ji lze s malými úpravami použít pro každou školu, bez ohledu na její úroveň či zaměření.

 Možná je má kritika ke školní inspekci nespravedlivě příkrá,  a že je pod vlivem náhodných poznatků, které jsem z vlastní zkušenosti získal. Hovory s kolegy z jiných škol ale docházím k závěru, že můj názor není ojedinělý a náhodný. Je otázka, k čemu je taková instituce dobrá a komu a hlavně k čemu slouží. Četl jsem, že v některých zemích inspekci vůbec nemají nebo ji zrušili. Je to například ve Finsku. A nijak  tím tamní školství netrpí. Naopak, žáci škol této země se trvale umisťují na nejvyšších místech v průzkumech vědomostí a dovedností ve srovnání s žáky jiných zemí světa. Možná by taková změna přinesla své ovoce i u nás. V každém případě bychom zrušením inspekce ušetřili nejen finanční prostředky, ale  také tuny papírů, které inspektoři na ředitelích vyžadují a v náplni své návštěvy školy  kontrolují.