Pozor! Jste na staveništi. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se

Obhajoba

Stále tu hovořím o tom, že číst znamená především prožívat. Možná proto se zdá, že výuka strategiím (naplánovanýcm krokům, které nám pomáhají pochopit text) vlastně tento intenzivní prožitek narušuje. S touto kritikou se na mě občas obracejí i žáci, podobně mluví i někteří kritici. Nedávno jsem se setkala s názorem jistého odborníka, který tvrdí, že se žáci nemusejí učit strategie, ale stačí, pokud tuto problematiku budou znát učitelé. Souhlasím však pouze s tím, že nic se nemá přehánět, to znamená ani strategie.

Otázka první: Jak souvisí prožitek a suchopárné procvičování strategií? Možná znáte ono přirovnání o čtenáři a řidiči auta. Když se člověk učí řídit, musí si uvědomit sled kroků, které vedou k rozjetí a řízení auta. Podobně čtenář  by se mohl učit tím, že se mu proces čtení rozkrokuje a on tyto kroky bude opakovat tak často, až se mu zautomatizují.  Je však výuka čtení podobná výuce řízení?

Otázka druhá: Co když žáci neumějí prožívat text? Mohli bychom je rozečíst tak, že jim budeme předčítat, jak to radí D. Pennac. Nebo prostě je nadchnout čtením tím, že jim umožníme číst knihu, kterou si sami zvolí. D. Pennac předpokládá, že jednou sami sáhnou po něčem „kvalitnějším“. U mě to tak fungovalo, ale ani dobrovolný výběr, ani povinná literatura mě nanaučila o textech přemýšlet. Předpokládá se totiž, že se čtenář naučí uvažovat o textu sám. Nebo se předpokládá, že si zautomatizuje dovednosti díky aktivizačním metodám. Myslím si, že tohle všechno může fungovat, ale jen jako podpůrné pomůcky, protože stejně podstatné je sdělit žákům, jak přemýšlet. Dát jim díky našemu modelování slovní zásobu, která jim umožní naplánovat si kroky k porozumění.

Otázka třetí: „Proč musím svému mozku vysílat signály, abych byl schopen pochopit text?“ zeptal se mě nedávno jeden dospělý člověk, který velmi špatně čte. (Formuloval otázku sám, nevěděl, čím se zabývám!) Vysvětlila jsem mu, že každý čtenář, zkušený i nezkušený, vysílá signály „do své hlavy“, když chce pochopit text. Jen ten zkušený to dělá dovedněji, rychleji, účinněji a hlavně automaticky. V případě obtížnějšího textu si dokáže rozplánovat výpravu za porozuměním.

Maminka jde do obchodu. Této větě rozumíte, že? Je zcela srozumitelná. Jenže autoři nám nesdělují vše přímo, někdy schválně, jindy nevědomky. Např. věta Kapitán nařídil spustit k… neobsahuje jedno slovo. Přesto ho dokážeme doplnit. Jak? Jednotlivá písmena seřadíme ve slabiky a slabiky ve slova. Za slova si dosadím obrazy na základě svých předchozích znalostí a zkušeností. (Odborníci tomu říkají schéma.) Pak sbírám „stopy“ ve větě a porovnávám je se svou představou. Hledám věc na lodi, která bude vyhovovat slovu spustit a bude začínat písmenem k. Abych přišla na náležité slovo, potřebuji  tři věci:

 

Kapitán nařídil příteli spustit k...
Kapitán nařídil spustit k...

 

 

  1. umět skládat písmena ve slova, znát gramatiku
  2. svoji představu o lodi
  3. znalost (nebo dovednost) toho, jak moje představa komunikuje s textem (jak mi moje představa umožní pochopit text)

Musím vědět, že si mám text přečíst znovu, jak hledat stopy, jak porovnávat s vlastní zkušeností a ještě přetím mi musí dojít, že něco v textu chybí, že něčemu nerozumím. Právě to JAK žákům málo sdělujeme. Jsme zvyklí jen položit otázku: „Co doplníš na konec věty?“ a doufáme, že žáci budou tak usilovně přemýšlet, že na odpověď přijdou sami. Otázky přece mají vést k přemýšlení, ne? Podobně se chováme i u zadávání některých aktivizačních metod. Pokud zadáme žákům vytvoření otázky, aniž bychom nejprve modelovali kladení otázek a postupně tuto dovednost se žáky zkoušeli, zase jen doufáme, že budou tak usilovně přemýšlet, až se naučí klást otázky sami.

V anglické literatuře se mluví o přímých instrukcích (direct- strategy instruction) nebo také o explicitních instrukcích. Implicitní instrukce se neprojevily ve výzkumech jako efektivní. (Thom Hudson: Teaching Second Language Reading) Přímým přemýšlením nahlas můžeme vyjevit žákům ono skryté a magické tajemství. JAK ty signály vlastně vysíláme my, zkušení čtenáři. Ale zároveň jedním dechem dodávám, že k potřebné hloubce výuky čtení budeme potřebovat i to všechno ostatní. Vědět, jak nám pomáhají aktivizační metody, formy práce, otázky kladené učitelem… Výuka strategiím jen pro strategie bude k ničemu. I strategie se mají stát jen prostředkem k prožitku ze čtení.

Přišli jste na to, co kapitán nařídil spustit?

Jaký je váš názor?