„Když čtu, kladu si otázky?“ nevěřícně se mě zeptala kolegyně. Člověk má opravdu pocit, že když čte nepříliš složitý text, přirozeně mu rozumí. Pochopení si potvrzuje jakýmsi vnitřním přitakáním, že prostě rozumí. Jenže stačí si vzít složitější text a naše myšlenky se zpomalí nebo zastaví a my je můžeme vnímat „před našima očima“. Vracíme se, pročítáme znovu, podtrhneme si složitá slova a pasáže, kterým nerozumíme, snažíme se nepochopení vyjasnit, nakreslíme si nákres, předpokádáme, že nám autor něco vyjasní v dalším textu, snažíme se vymyslet příklad z našeho života… a ptáme se autora, jak to vlastně myslel a co považoval za nejdůležitější informace, ale také si uvědomíme, že bychom možná chtěli vědět něco víc, než je v textu uvedeno. Problém je u nás, zkušených čtenářů, v tom, že si neuvědomujeme, nač přesně myslíme při čtení.
Ale možná spíš než ode mě budete chtít slyšet, jak tento jev vysvětluje Jeffrey D. Wilhelm, autor knihy Improving Comprehension with Think-Aloud Strategies: „Vlastně když pracuji s učiteli, začínám moje koučování tím, že jim řeknu: „Máte obrovský problém. Máte nejméně jeden velký problém, o kterém vím.“ Problém je ten, že učitelé (jako vy) jsou čtenáři-experti a jako takoví si nejsou vědomi všech poznávacích, citových a vizuálních procesů, které sehrávají roli při čtení. Jejich čtení je tak automatické , že je těžké pro ně pochytit těžkosti těch, kteří potřebují pomoci. …“ s. 27
Když jsem se pokoušela poprvé modelovat své myšlení pro své žáky, bylo nesmírně těžké postřehnout, co mi vlastně běží hlavou. Ukázek modelování je málo i v zahraniční literatuře, a tak mé první kroky musely vypadat zmateně. Od té doby jsem přišla například na to, že pokud se žáky procvičujeme některou dovednost, je nejlepší zjednodušit vyjádření na jednu nebo dvě nedokončené věty, raději než komplikovat jim přemýšlení teoriemi o tom, jak jsou jednotlivé dovednosti provázány (I když jsou!). Například u kladení otázek se snažím vzbudit zvědavost, a proto začínám své myšlení slovy:
Rád bych věděl…
Zajímalo by mě…
Až potom, když jsou schopni položit skutečně zvídavou otázku, je učím, jaké druhy otázek si zkušený čtenář vlastně pokládá a k čemu mu slouží. Letos mě překvapili sedmáci tím, že sami od sebe položili několik otázek, které byly uvedeny i v metodické příručce.
A co jsem odpověděla kolegyni? Když čteme jednoduchý text, neuvědomujeme si, že si pokládáme otázky. Ale v případě složitějšího textu si musíme uvědomit, čemu nerozumíme a co bychom dál chtěli vědět (mimo jiné), abychom text vůbec dokázali rozlušit. Mysl zkušeného čtenáře prostě přeskakuje několik fází přemýšlení a míří často rovnou k usuzování a k závěrům. Obtížnější text nás najednou nutí projít jednotlivé kroky pomaleji. Když se naučíme vnímat naše myšlenkové procesy u komplikovanějších textů, budeme připraveni je rozpoznat i u textu jednoduššího. Nicméně u žáků bych doporučila postupovat opačně – od jednodušších ke složitějším textům.
Podobná averze ke kladení otázek se objevuje i u žáků, kteří už zkušenější čtenáři jsou. Odmítají položit otázku a tvrdí, že rozumí úplně všemu. I těm se snažím vysvětlit, že se potřebují naučit chvilku se zastavit a zapřemýšlet hlouběji s vlastní položenou otázkou. Protože někdy člověk má pocit, že rozumí, jenže ono to tak být nemusí. A tady bych mohla napsat další článek o tom, co vlastně znamená, že člověk rozumí.
Nedávno jsem se sedmáků ptala, k čemu nám vlastně je přemýšlení u čtení. Pamatuji si jednu z mnoha odpovědí: „Text má dvě roviny (možná, že žák použil jiné slovo): povrchovou a hlubší. Přemýšlením se dostaneme právě k té hlubší vrstvě.“ A v tu chvíli jsem byla spokojená.
Literatura:
FISHER, Douglas; FREY, Nancy; LAPP, Diane. In a Reading State of Mind. Newark : International Reading Asociation, 2009.
WILHELM, Jeffrey D. Improving Comprehension with Think-Aloud Strategies. New York : Scholastic, 2001.
A samozřejmě Kritické listy (např. č. 36)
Mgr. Pavlína Hublová
6.2.2011 at 20.08Moc děkuji za tento článek.
I já jsem si při svém pedagogickém působení uvědomila, že kladení otázek je mnohem důležitější, než jen dovednost odpovídat. Vždyť pokud položím otázku, již jsem si sama pro sebe na ni odpověděla, takže vlastně přeskakuji jednu fázi a \“jdu zase o kousek víc do hloubky\“.
Mgr. Lucie Slejšková
6.2.2011 at 20.17Ludmilo, děkuji také za článek. Zrovna včera jsme se synem četli Kukyho (máme ho na pokračování :-)) a tam byla pasáž, kdy Kuky sedí v úkrytu před deštěm a ptáci mu nosí pírka, aby si mohl vyplnit prázdné bříško (Anuška mu spálil jeho dřevitou vlnu). Kuky chtěl zjistit, zda je jeho přátel von Hergot v pořádku a co s ním je. Ptáci ale mohli odpovídat jen ano (2x pípnuli) nebo ne (1x pípnuli). Kuky zkoušel několik otázek, než přišel na tu pravou, jak se má zeptat, aby se i skrze tak omezené odpovědi dozvěděl maximum o tom, kde jeho přítel je a co se s ním děje. A tak to celé píšu proto, že mě zkrátka napadá, že je ještě setsakra těžké umět si pokládat otázky správně a také správné otázky :-).
Mgr. Ludmila Kovaříková • Post Author •
6.2.2011 at 20.43A já děkuji oběma za komentáře. Jsem ráda, že v naší profesi existují lidé, kteří nejen kladou otázky žákům, ale také sami sobě. A také děkuji za odkaz na zajímavou knihu.
Mgr. Lenka Říhová
7.2.2011 at 10.36Když jsem začala číst tvé první příspěvky o čtení, pokládála jsem si podobnou otázku jako tvoje kolegyně. Pro zkušené čtenáře, kteří se nikdy nesetkali se strategiemi čtení to tak asi je. Od té doby toto téma sleduji a zamýšlím se nad ním. Čtenářské strategie, jak je popisuješ ty nebo, které pročítám na webu Čtenářská gramotnost, jsem začala používat při čtení anglických textů. V nich se znovu stávám čtenářským začátečníkem, pro kterého je čtení namáhavou činností a k pochopení čteného nedochází tak jednoduše. A tak se snažím předvídat a pokládat si otázky a myslím si, že tato zkušenost mi pomohla uvědomit si, jak je potřebné se čtenářskými strategiemi pracovat. Děkuji ti za to.
Mgr. Pavlína Hublová
7.2.2011 at 16.45Podobné téma na portálu Čtenářská gramotnost a projektové vyučování… http://goo.gl/zlfVK
Mgr. Ludmila Kovaříková • Post Author •
7.2.2011 at 18.36Já děkuji za podporu. Někdy mám totiž pocit, že když popisuju, co se nám děje během čtení v mysli, vnímají to učitelé jako nesmysl. Dost často o tom proto přemýšlím. Dnes už kolegyně připustily, že u odborného textu takové přemýšlení možné je. Ne tak u beletristického. Když učím angličtinu, také se snažím některé strategie používat, i když na mnohem jednodušší úrovni.
Přínos nového webu Čtenářská gramotnost a projektové vyučování vidím především v tom, že skutečně přímo a jasně popisuje jednotlivé strategie a způsoby jejich výuky. Takové přímé vyučování dovednosti nám schází. Nicméně si myslím, že přečíst si originální knihy by pomohlo pochopit souvislosti hlouběji.
Ladislava Whitcroft
7.2.2011 at 20.06Souhlasím s Vámi, že by bylo velmi prospěšné přečíst si knihy o čtenářských strategiích v originále. Už jen proto, že z nich přímo čiší zaujetí autorů pro čtení. Dočtete se tam, jak v zahraničí učitelé vášnivě diskutují o tom, v čem spočívá podstata čtení, jak sami uvažují nad tím, jak vlastně během čtení přemýšlí a jak své poznání sprostředkovat žákům. Kromě toho jsou velmi pěkně napsány. Již nějaký čas přemýšlím nad tím, že bych se pokusila zjistit, zda by bylo možné přeložit Mosaic of Thought (už ten název je moc hezký :-)) či Reading with Meaning nebo něco jiného.
Mgr. Pavlína Hublová
7.2.2011 at 20.23Paní Ladislavo, to by byl jistě velmi chvályhodný počin!
Mgr. Ludmila Kovaříková • Post Author •
8.2.2011 at 19.15Bylo by skvělé, kdybychom měli přeloženou alespoň jednu knihu. Zvolila bych Stategies That Work od S. Harvey. Právě tato kniha mi poskytla informace, které jsem očekávala od vysoké školy, tj. jak interpretovat texty pro sebe sama. A máte pravdu, většina těch knih je prodchnuta nadšením a obsahuje konkrétní návody, jak pracovat s dětmi.
Ladislava Whitcroft
20.2.2011 at 10.53Nedávno mě zaujal tip z knihy Mosaic of THought (Keene, Zimmermann). Jedna zkušená učitelka tam ukazuje druhé, jak ve třídě vytvořit to správné prostředí, kde se přemýšlí a tvoří. K tomu si vybrala právě strategii kladení otázek, protože pro malé děti je ptaní něčím přirozeným (určitě to znáte z domova). Ukazuje dětem, jak se otázky mohou stát inspirací pro psaní. Nejdříve shromáždila děti kolem sebe, vytáhla poznámkový blok a říká: „V poslední době jsem si poznamenávala spoustu otázek a právě díky nim často napíšu své nejlepší věci…Zajímalo mě například, jestli někde bydlí kočka, co se potuluje v sousedství, co jí, kde spí…Takové otázky mě inspirují k tomu, abych napsala třeba povídku nebo báseň.“ Pak se děti dívaly, jak učitelka píše prvních pár vět příběhu. V další fázi obě učitelky pracovaly dohromady – děti se dívaly, jak učitelky mezi sebou tvoří otázky a diskutují o tom, jak by se tyto otázky mohly stát inspirací pro nějaké psané dílko (pozn. taková spolupráce, kdy před dětmi diskutjí dva učitelé, se mi moc líbí)…Nakonec to samé dělaly děti ve dvojicích – kladly si otázky, psaly, kreslily k nim obrázky…Autorka píše, že otázky a nápady nebraly konce 🙂