Když jsem před dvěma lety nastoupila do městské základní školy v Poděbradech, netušila jsem, že je žáků – cizinců na českých školách tolik. Dříve jsem se s touto problematikou nikdy nesetkala.
Cizinci na naší škole
Přímo ve třídě, kterou jsem dostala, byla mongolská dívka, která byla v Čechách půl roku. Na druhý stupeň chodil její bratr. Další cizinci byli na druhém stupni déle a s českým jazykem neměli již téměř problémy. O rok později se na Oseček přistěhovala početná rodina z Barmy mající 6 dětí. Jeden syn už je dospělý a pracuje a ostatní děti navštěvují 2., 4., 8. a 9. třídu na naší škole. Nejstarší chlapec, navštěvující 9. třídu, si právě vybírá střední školu či učiliště, kde by jeho jazyková bariéra nebyla natolik výrazným handicapem.
Nevěděla jsem, jak na to
K žákům – cizincům jsem přišla jako „slepý k houslím“ a z počátku jsem vůbec netušila tzv. co s nimi. Malá Mongolka nechtěla komunikovat, nezapojovala se do práce v hodinách, se mnou nemluvila, jen jí šla výborně matematika a výtvarná výchova. Nevím, jestli ze mě vycítila, že nevím, co mám dělat a jak s ní mám jednat, ale postupem času jsme k sobě našly cestu a dívka začala komunikovat. Dalo nám to oběma dost práce a obě jsme musely odhodit ostych a zábrany. Časem jsem se odhodlala Mongolku doučovat. Využívala jsem všech možných pracovních a procvičovacích sešitů pro nižší ročníky, různé obrázky a obrázkové knížky. Dívenka dělala s každou další hodinou slušné pokroky. Velkou motivací pro ni bylo mimo jiné i to, že se postupně mohla zapojovat i do běžné výuky ve třídě. V současné době – rok po té, co jsme začaly s doučováním – s námi píše i zlehčené diktáty, určuje slovní druhy, určuje slovesa, mluvnické kategorie u podstatných jmen, v matematice dělá zápisy jednodušších slovních úloh, v přírodovědě poznává a popisuje živočichy a ve vlastivědě výborně vyhledává v mapě.
Zapojení cizinců do kolektivu třídy je velmi důležité
Vloni v září mi do třídy přibyli chlapec a dívka z Barmy. Obě děti měly za sebou základy českého jazyka z azylového tábora, ale nebylo to nijak moc slavné. Chlapec je bystrý a vše rychle chápe. Dívka je více uzavřená a komunikace s ní je podstatně komplikovanější. Naštěstí jsou obě děti velmi snaživé a to je třetina úspěchu. Jejich mladší bratr v druhé třídě je roztěkaný a učit se moc nechce, sestra v osmé třídě je ze všech dětí nejšikovnější a s českým jazykem je na tom zřejmě nejlépe. Nejstarší bratr je více uzavřenější, s dětmi moc nekomunikuje ( možná také proto, že je starší než děti ve třídě), ale je pilný a velmi učenlivý.
Trochu jsem se obávala toho, že bude problematické se sourozenci u mě ve třídě komunikovat, když budou na mě dva. Myslela jsem, že si mezi sebou budou povídat svým rodným jazykem a nebudou se chtít učit mluvit česky. Oběma žákům jsme vybrali „opatrovníka“ – kamaráda, který jim pomůže v orientaci ve škole a seznámí je s chodem školy a třídy. Další děti pomáhají při hodinách. Tomu všemu předcházela debata s celou třídou ohledně cizích dětí na školách, jak bychom se cítili my v jejich těžké situaci a jak je důležité těmto dětem pomáhat. Všechny děti ve třídě jsou mně i jejich novým cizím kamarádům výbornými pomocníky.
Samo zapojení cizinců do třídního kolektivu udělá velký kus práce za nás. Cizinci se snaží s dětmi dorozumět, např. u různých her a i tím se nenásilnou formou učí používat česká slova.
Individuální péče
Žákům – cizincům je třeba věnovat velkou individuální péči a na hodiny, ve kterých je český jazyk bariérou, i vytvářet zvláštní přípravy šité jim na míru – a to vše v souladu s IVP, který je nutné všem socio-kulturně znevýhodněným žákům vypracovat. Čím je dítě starší, tím více mu přibývá předmětů, které vyžadují znalost českého odborného jazyka a tím více je to pro něj těžší. Nemůžete po cizinci, který je v Čechách půl roku, chtít, aby vám povyprávěl o T. G. Masarykovi či aby vám řekl, jaký význam má hutní a strojírenský průmysl pro ČR.
Zprvu je nutné si stanovit priority – co je a není pro cizince důležité. Co by se měl v prvních měsících školy naučit a co až potom. Důležité je, abychom mu umožnili co nejsnadnější vstup do společnosti, abychom ho vybavili dostatečnou slovní zásobou a základy potřebnými k běžné komunikaci.
Náš způsob řešení
Mimo individuální péče v rámci školního vyučování je vhodné cizincům umožnit i doučování či kurzy českého jazyka coby cizího jazyka. V našem regionu je tato možnost nejblíže v Kolíně, ale i tak je to pro naše cizí žáky problém, ať už jde o dopravu či o tíživou finanční situaci rodiny. V té souvislosti jsme se rozhodli, že otevřeme pro tyto děti kroužek výuky českého jazyka přímo u nás ve škole, který je zcela zdarma. V současné době pracuji se sedmi cizinci z naší školy, ale vycházíme vstříc i žákům – cizincům z jiných škol.
Jistý problém vznikl při výběru vhodných materiálů, se kterými by se dalo pracovat. Zúčastnila jsem se několika kurzů o vzdělávání cizinců, kde jsem měla možnost nahlédnout mimo jiné i do různých učebnic českého jazyka pro cizince, ale žádný z nich nesplňoval moje požadavky. Ve většině případů se jednalo o učebnice pro starší žáky či pro dospělé, ale ne pro malé děti.
Jednoho podzimního večera jsem tedy zasedla a po konzultaci se svými kolegyněmi jsem začala vytvářet vlastní pracovní sešit s názvem „Můj první pracovní sešit pro žáky – cizince“ zaměřený na děti – cizince. V současné době probíhá finální úprava pracovního sešitu a já se moc těším, až s ním budu moci začít pracovat. Doufám, že časem bude tento pracovní sešit účinnou pomůckou i pro ostatní učitele a jejich cizí žáky.
Kdo nic nedělá, nic nezkazí
V kurzech o vzdělávání cizinců jsem se setkala s učitelkami a výchovnými poradkyněmi z různých škol, které se potýkaly se stejnými problémy jako já. Otázka: „Co mám s cizinci dělat?“ byla tou nejčastější. A moje odpověď? Začněte třeba s málem. Kdo nic nedělá, nic nezkazí.
Mgr. Anna Flanderková
ZŠ Na Valech, Poděbrady
Mgr.et Mgr. Aleš Franc
31.5.2010 at 11.34Dobrý den všem,
předně velmi děkuji za sugestivní a podnětný příspěvek paní Anně Flanderkové. Myslím, že paní Flanderkové můžu poděkovat za všechny učitele mající ve svých třídách žáky-cizince, protože její zkušenosti a problémy s výukou malých cizinců jsou velmi zajímavé a zároveň inspirativní pro další kolegyně a kolegy.
Opět se potvrzuje stará známá pravda o určitém strachu či obavách z něčeho nové a neznámého, čímž mám na mysli právě aktuální fenomén v našich třídách, a tím je vzdělávání žáků-cizinců. Kolegyně Flanderková nám následně ukázala, jak se umně a účelně s tímto problémem vypořádat – po počátečním vzájemném ostychu k sobě našly cestu obě strany, tj. učitelka i žákyně/žák-cizinka/cizinec, přičemž k aktivnímu zapojení žáků-cizinců do třídního kolektivu hodně pomůžou sami čeští žáci, protože děti přeci jen tolik netrpí předsudky vůči svým vrstevníkům-cizincům, ke kterým jsou vstřícnější a spontánnější než dospělí Češi ke svým dospělým protějškům z řad cizinců.
Velmi se mi též líbí „zdravý“ názor paní Flanderkové obsažený ve známém českém rčení „kdo nic nedělá, nic nezkazí“. Určitě chápu problémy všech vyučujících se začleňováním žáků-cizinců do výuky, ale pouhým konstatováním, že v této sféře je „všechno špatné“ či „nedostatečně řešené“, že se „nic neudělalo“ a že „to nejde“, se rozhodně nic nezmění. Kdyby takto reagovala kolegyně Flanderková, tak by se rozhodně „nepohnula z místa“, co se týká změny v přístupu k výuce žáků cizinců, ale ona reagovala jinak, pozitivně a hlavně aktivně, tj. nečekala na nějakou pomoc „shůry“, ale do řešení problémů se pustila sama. A za to jí patří velký dík nejen ode mě, ale od všech kolegyň a kolegů, které a kteří se podobnou problematikou zabývají.
Aleš Franc
Marek Lauermann
16.8.2011 at 0.02Váš příspěvek se mi moc líbí svou upřímností a otevřeností, s jakou popisujete vaši motivaci a kroky, které jste podnikla pro to, aby se vám ve třídě učilo lépe. To je totiž ten pravý význam věcí,které děláte, ač to někdy nevnímáme, tak toto mnohdy velké úsilí, ve kterém se potýkáme s problémy, hledáme řešení a nové postupy, vytváříme nové materiály, má hmatatelný dopad na kvalitu učení se našich dětí. A když se naše dětzi učí lépe, bude selépe učit i nám učitelům. Lépe neznamená vždycky lehčeji, ale určitě je „lepší“ mít dobrý pocit z nelehké práce, než být naštvaný v práci, která nestojí za řeč. Myslím, že váš přístup je, nebo by měl být, inspirací pro ostatní. Minimálně z hlediska proinkluzivního přístupu.
Ještě mě napadá, jestli jste na vaše aktivity zkusili získat nějakou podporu v rámci OP VK. Když jsem jako hodnotitel četl řadu nesmyslných projektů, které se snažili pomoci cizincům, často mě napadalo, proč někdo nepoužije řešení, jaké jste aplikovala vy. Přijde mi docela účelné a efektivní – i z hlediska použitých prostředků.
Iveta Viktorinová
8.10.2011 at 21.15Jsem ráda, že jsem si tento blog přečetla. Jako bych četla o svých pocitech při první zkušenosti s výukou žáka-cizince. Před rokem jsem začala pracovat s třináctiletým žákem čerstvě přistěhovaným z Vietnamu. Při sestavování IVP i při individuální výuce češtiny jsem se opírala o své zkušenosti z oblasti logopedie a proto jsem se snažila upravit výuku češtiny z pohledu rozvoje všech jazykových rovin (slovní zásoba, morfologie, syntax, výslovnost a využití v sociálním kontextu). Pomohla mi také spolupráce s PPP v Rumburku. Přesto jsem cítila, že mi schází nějaký systém, kterého bych se držela. Velkou pomocí pro mě byla spolupráce s PPI v Ústí nad Labem. Po domluvě jsem dostala k dispozici 20 lekcí vypracovaných na základě mých požadavků, tedy výstupů našeho ŠVP, a podle nich jsem pak žáka – cizince učila. Získala jsem tak i vodítko pro další přípravu hodin a pracovních listů. Vřele doporučuji spolupráci s PPI všem, kdo uvítají při práci se žákem – cizincem tzv. „první pomoc“.
Lucie Bušová
17.10.2011 at 23.00Oceňuji upřímnou zpověď „zoufalé“ paní učitelky. Je zajímavé, že všichni narážíme na obdobné problémy. Souhlasím také s názorem, že jednou z priorit, aby se žák-cizinec chtěl učit našemu jazyku, je jeho vlastní motivace. Měla jsem možnost pracovat s Vietnamcem, který byl v šesté třídě premiantem a češtinu ovládal nejlépe ze třídy. Nahlédnula jsem i pod jejich rodinnou pokličku, kde bylo zřejmé, že každé dítě mělo svoji českou chůvu a hlavním cílem bylo naprosté jazykové splynutí s českým prostředím. Je také zajímavé, že se svými mladšími sourozenci mluvil i doma můj žák česky, přestože s rodiči mluvim vietnamsky.
Také mám zajímavou zkušenost se začleňováním českým dětí v německém prostředí. Chlapec (9/2005, tzn. nastoupil nyní do 1. třídy v Německu a ještě mu nebylo šest let) nikdy německou chůvu neměl, s němčinou se setkal poprvé ve třech letech v mateřské škole, kam docházel denně od 8.30 do 15.00. Během 3 let získal velmi dobrou znalost německého jazyka, ve školce měl vlastní IVP a speciální lekce pro „cizince“ ( v Německu je silně zastoupena spíše turecká komunita, která se německy moc neučí, takže snaha našeho kamaráda byla vřele vítána). Nyní Tom chodí do první třídy, zatím zvládá veškeré učivo a navíc. V Mnichově existuje základní škola, která úzce spolupracuje s ZŠ Truhlářská v Praze. Jedenkrát za 14 dojíždí do Mnichova český pedagog a připravuje všechny přihlášené zájemce na kontrolní zkoušení tak, aby znalosti dětí obstály i v českém školním systému (tzn. silná podpora českého jazyka a českých reálií).
Tato myšlenka např. pro vietnamskou komunitu hodně vzdálená, ale např. pro ukrajinskou, běloruskou či ruskou komunitu by takové výměnná praxe jistě mohla existovat.
Pozn. Když se v Německu sejde komunita Čechů a Slováků, jejichž děti již absolvují německý vzdělávací systém, tak mezi sebou děti na hřišti i při hře mluví neměcky, byť jsou mezi nimi i sourozenci. Napadá vás důvod, proč tomu tak je?