Týden sedmý – vzdělávací politika státu – úvaha

Stát v dnešní době nereflektuje potřeby síťové generace, a už vůbec se nesnaží se jí přizpůsobit.

Stát se mi jeví (a to nejen ve vzdělávací politice) jako zkostnatělý, hluchý tvor (neslyší volání po změnách ze všech stran), který se belhá o hůlce, zatímco kolem něj běhají běžci v supermoderních dresech. Tvor to : A) vidí B) nevidí. Mohl by se snadno omladit, ale buď: A) nechce B) neumí to C) – vracíme se k bodu B) = nevidí, že je zkostnatělý a hluchý. Každopádně výsledek je stejný – na školách se vyplňují tuny papírů o jejichž „důležitosti“ víme své, honí se detaily v dokumentaci. Učitel je zavalován hlušinou namísto toho, aby brousil diamanty. Od kdy je cennější hlušina než diamant (= žák)? Od té doby, co funguje tento stát. I když jsou minimalistická období, kdy se stát pokusí „něco“ udělat (RVP), většinou nedokáže vysvětlit, oč mu jde, činnost vnímají učitelé jako práci navíc, kterou jim nikdo nezaplatí a musí ji dělat v čase, který mají vyhrazen pro nepřímou vyučovací činnost. Takže výsledkem je opět negativum, stání na místě, případně krok zpět – učitelé přestávají státu věřit.

Stát je lidem vzdálen. Vidím to i prostřednictvím Facebooku – který úřad je v něm zařazen? Občanská sdružení či komerční firmy již pochopily význam F. reklamy i vlastních stránek a vyvíjí na nich horlivou činnost, od každodenního refreshe statusů, až po soutěže, kterými udržují pozornost svých fanoušků a nedovolí jim na ně zapomenout. A stát? Belhá se belhá, živí své věrné a dělá, že je vše v nejlepším pořádku. Občas se i pochválí (když to holt novináři odmítají dělat),  jak mu to belhání hezky jde.

Téma učitel a Facebook, spojené s otázkou „Do jaké míry odhalovat žákům své soukromí“ mě v přednášce hodně oslovilo. Hned po vytvoření mého profilu (před mnoha lety:-) se mi začali hlásit mí žáci na Facebook. Věděla jsem, že si je nesmím ukládat do přátel – Facebook beru  jako „svobodnou neutrální půdu“, kde se mohu mezi svými přáteli vyjádřit na jakékoliv téma a to beze strachu, že by mi za to cokoliv hrozilo. Po několika letech mi došlo, že Facebook je výborný prostředek, jak nahlédnout do hlav svých žáků, a vytvořila jsem si druhý, učitelský profil. Tento orientuji na nenápadné „postrkování“ žáků směrem k morálním a mravním hodnotám, seznamuji je nenásilně s tím, co se mi líbí, a co ctím. Nic jim nenutím, stejně, jako oni nic nenutí mě.

Doufejme, že na vedoucích místech státu zasednou místo papalášů pro-lidé, kteří pochopí, že nejsou „něco víc“ než ostatní, ale že jsou na stejné lodi a začneme všichni dohromady tvořit jednu krásnou vzdělávací ideu, která se stane realitou. (Nedovoluji si odhadnout, zdali se tohoto stavu dožiju, ale mohu d o u f a t…). Takže doufám..