Hodnocení práce žáků i učitelů je zásadní pro celou činnost školy. Nesprávné hodnocení žáka ubíjí jeho schopnosti a nadšení do učení. Správné hodnocení žáka, s nímž nesouhlasí rodiče, ubíjí schopnosti a nadšení do učení učitelů. V poslední době se bohužel setkávám s vměšnováním rodičů – amatérů – často s nízkým či žádným vzděláním (ale nikdy se vzděláním pedagogickým) – do hodnocení. Oni sami se maskují tím, že jim jde o „kvalitní“ výuku (stále trvá problém toho, jak může sedlák hodnotit výkon motoru meziplanetární rakety. Nicméně – s typickou drzostí sedláka, kterému je vše povoleno, a mottem dnešní doby „každý může kecat do všeho“, navrhuje s drzostí jemu vlastní jak tento motor „vylepšit“), nicméně jim jde o to, aby jejich synáček či dceruška dostávali hezké známky. Že oni sami jsou výrazným mezníkem v motivaci svých dětí k učení, a že pro to musí něco udělat, zcela pomíjí. Nevím, zdali se jedná o problém obecný, či vyjímečný. Každopádně si směr hodnocení (včetně zavrtávání sedláků do meziplanetárních raket) řídí ředitel školy. Často platí, že co není zakázáno, je i povoleno, což si rodiče vykládají po svém. A nikým nekorigováni, vměšují se do procesu výuky, kterému nerozumí. Žasnu nad tím, jak matky na mateřské, jejichž jediným životním úspěchem jsou tři děti a upocený výuční list, si přijdou do školy poučovat učitele o tom, jak má učit, a tudíž i hodnotit. Jsem otevřená nápadům, ale obávám se, že dnešní doba příliš uvolnila otěže a lidé jdou za své pravomoci a hlavně schopnosti. Sama bych si nedovolila přijít k lékaři a začít ho poučovat o tom, jak má léčit, jen na základě toho, že jsem u něj registrovaná pacientka. Nedovolila bych si přijít do zemědělského družstva a poučovat, jak se mají starat o krávy jen na základě toho, že si v obchodě koupím jejich mléko. Nedovolila bych si poučovat trenéra ve fitnesscentru jen proto, že mám průkazku a chodím tam cvičit. Proč si tedy rodiče dovolí mluvit do výuky?!
Ale zpět ke studijním materiálům a k metodám hodnocení. Učím AJ a často používám testy. Tyto většinou hodnotím body dle závažnosti otázky, po té vytvořím jakýsi průměr, z něhož deleguji známku. Příliš času mi nezbývá na ústní hodnocení – v převaze jsou písemné testy. Při zkoušení stíhám maximálně dva žáky, a to většinou jednou týdně. Nutně vzniká převaha písemných testů, při nichž jsou většinou v nevýhodě děti, co neumí psát anglicky. Stále přemýšlím, jak tento nepoměr vyrovnat. Při hodinách samozřejmě míváme rozhovory aj. aktivity, ale většinou jsou velice jednoduché, a proto je nechci známkovat – každý je zvládne na jedničku.
Zaujaly mě praktické okdazy v rámci tématu: www.tao.lu/html/, piaac.cz, icils. cz, pearsonvue.com, jdem.cz.
Určitě se budu dále zajímat o další podněty v rámci přednášky, např. o data mining.
Cermat je stát ve státě a bylo by dobré zrušit jeho monopol a dát šanci dalším firmám. Přednáška zástupkyně Cermatu mě vůbec nezaujala, nepřinesla nic, co bych nevěděla nebo si nedomyslela.
Jsem pro průběžné testování schopností žáků, a to ne jako biče, kterým trestáme, ale jako biče, kterým ženeme vpřed!
Bořivoj Brdička
17.11.2011 at 20.55Připomněla jste mi 1. doporučení IDEO školám:
Táhněte, netlačte! (viz http://spomocnik.rvp.cz/clanek/10959/)
Marcela Kraslová
17.11.2011 at 23.32Formulace …upocený výuční list… je volena velmi nešťastně a pan Havlíček už na ni reagoval. Já bych se zastavila u komunikace s rodiči. Škola je o vztazích žák – učitel- rodič a opravdu se stává, že rodiče mají tendenci do způsobu výuky na základní škole mluvit s argumentem, že přece také chodili do školy a tak to znají :-). Myslím, že každému z nás se to docela jistě někdy stalo. A stávat se to bude. Je to o osobnosti učitele, který by měl vysvětlit své postupy, o vedení, které se svých učitelů při extrémně vyhrocených situacích dokáže zastat. Někteří rodiče chápou školu jako službu i když ji přímo neplatí.
Vlasta Silva Kolářová • Post Author •
18.11.2011 at 10.10No a to je přesně to, co reflektuji. Mnozí si myslí, že když chodili do školy, řekněme před dvaceti, třiceti i více lety, mají právo mluvit do současného procesu. Cítím, že výše zmíněné příklady ukazují, že se nemůžeme motat do věcí, kterým nerozumíme. A co říkám, tím se v první řadě řídím sama – nehoním si triko tím, že mám vysokou školu, ale dívám se i na zbytek profesí s nadhledem a respektem. Nikdy bych nechodila za podlahářem, abych mu vykládala, jak se má pokládat podlaha, i když doma podlahy máme a mohu si tudíž myslet, že o ní vím vše. Stejně tak zedníci – i když máme dům a bydlíme v něm celý život, mohu chodit za zedníky a poučovat je, jak stavět? Když já dokážu pochopit a dodržovat tato jednoduchá pravidla, proč ne rodiče? Nemyslím zle ten „upocený“ výuční list, totou sousloví jen reflektuje většinové prostředí ve vesnici, kde učím. Respektuji všechny, ať mají či nemají výuční list. Respektuji a nelezu jim do zelí. Proč si mám nechat líbit, když oni lezou do zelí mně?
Martin Rusek
18.11.2011 at 13.15Z jednoho prostého důvodu, milá kolegyně, školství a fotbalu u nás rozumějí všichni a mají tak na to patent. Mimochodem, poctila byste prosím návštěvou i diskusní fórum v kurzu, kde se pod Vašim příspěvkem strhla druhá diskuse? 🙂
Miroslav Melichar
18.11.2011 at 14.49Čím dál tím více se prosazuje to, že žák je náš zákazník a my mu nabízíme určitou službu. Současně s tím jsou rodiče vyzýváni k aktivnímu vlivu na školu až k ovlivňování výuky ve škole. To lze vykládat různě – většina rodičů i žáků si to vyloží tím nejprimitivnějším možným způsobem. Co se týče zedníka nebo podlaháře u nás doma, tak je lépe ho kontrolovat a hlídat (poklud to jen trochu odborně zvládáme), jinak se můžeme dočkat pěkného nadělení. Měli bychom hlídat, zda práce vede ke kýženému kvalitnímu výsledku, zda je v souladu s obecně uznávanou normou v těchto oblastech. Úkoly školy, určité normy naší práce, zadává stát (třeba ne zcela skvěle). Rodiče a žáci by náš výkon měli srovnávat s těmito normami, tedy hodnotit, zda plníme rozumně požadavky státu v oblasti vzdělávání. Vzhledem k tomu, že to je velmi obecné, tak si to pro sebe vykládám takto: Pokud se nechovám zcela extrémně, pak platí, že mám potřebnou kvalifikaci a tím pádem právo a povinnost o své práci plně rozhodovat. Samozřejmě musím být schopen svou činnost i do jisté míry obhájit. Vždy se však mohu opírat o to, že vycházím z oficiálně stanovených požadavků a vykládám si je s využitím svých odborných znalostí včetně znalostí práce na jiných školách a trendů ve vývoji vzdělávání v mém oboru. Tím není zcela zamítnuta jakákoliv aktivita rodičů, ale ta opravdu pozitivní je asi náročná a vzácná.
Marcela Kraslová
18.11.2011 at 18.04Proč si mám nechat líbit, když oni lezou do zelí mně?
To není o tom nechat si něco líbit. Spolupráce s rodiči je nedílnou součástí naší práce a někteří rodiče si ji prostě představují takto. Tak jako vychováváme na základní škole žáky, je občas potřeba “ vychovat“ ( myšleno s nadsázkou) i rodiče.
Vlasta Silva Kolářová • Post Author •
19.11.2011 at 20.53Marcelko, jste zlatá, protože přesně tohle mi nedávno povídala moje kamaráka, také učitelka. Jak si rodiče vychováme, tak se budou chovat. U nás je bohužel výchova rodičů taková, že mají vše, co chtějí, i když na to vlastně nemají právo. Vše vychází od vedení. Když se vedení umí zastat svých učitelů, dokáže rodiče slušně vykázat do jejich území. Když to neumí, polezou rodiče na území, které je pro ně zcela cizí, což jim ale nebrání chovat se tam jako vandalové.
Vlasta Silva Kolářová • Post Author •
19.11.2011 at 21.08Děkuji za hezký komentář, cítím to podobně. Ten článek jsem napsala v silném rozrušení, do kterého se dostávám, když se mi vybaví jisté situace, ke kterým dochází na naší škole. Mám hodně známých mezi učiteli a nikde není možné to, co u nás. Rozhodně nic nemám proti dělnickým aj. profesím, ale platí: „ševče, drž se svého kopyta“. A co pak, když se švec nedrží, a hrne se radit učiteli? Ojojoj…
Vlasta Silva Kolářová • Post Author •
19.11.2011 at 21.14Opravdu nic nemám proti vyučeným, i mám mezi nimi kamarády, a jsou to fajn lidi se zajímavými zájmy. Spojení má spíše vyjadřovat, ať se každý drží tam, kam patří. Já se lidem s výučním listem také nepletu do jejich profese. O co mi jde, je spravedlnost v chování. Samozřejmě si na sebe nenechám házet „rady“, celou situaci s rodiči ustojím v mezích slušnosti, ale ve skrytu se cítím dotčená tím, co nazývám drzostí. Je mi líto, že si někteří lidé vyložili mé spojení „upocený výuční list“ zcela myslným směrem, že snad nesnáším vyučené. Naopak. Mám je moc ráda, obdivuju, jak bojují se životem (stejně jako každý), šlo mi spíše o vymezení toho, co si mohou dovolit. Když člověk píše v rozrušení, holt mu něco ujede:-) Takže všem „štípalům“ na závěr – nemám nic proti nikomu, když se chová slušně a ví, kde jsou jeho hranice.