Bezhlavě

Po tom, co jsem dopsal předchozí krátké zamyšlení, mě napadlo pár otázek – z nich hlavně tato:
Je hlavním cílem vzdělávání a výchovy pochopit svět, nebo sebe?

Možná málokdo to vidí a vnímá (vnímá spíš, protože vidět mohu i to, co jsem sám neprožil a nežil), možná studenti opravdu jsou jen povrchní a líní a neschopní, jak je často hodnotí názory těch či oněch lidí anebo skupin lidí. K čemu že je to vzdělávání? 
Je to příprava pro život v tomhle světě? Pokud ano, kde je výchova k sebevědomí, nauka o nadhodnocování sebe, předmět „kariéra, aneb jak vydělat co nejvíc peněz s co nejmenším úsilím“? Pokud ano, kde mě vyzkouší kdo z toho, jak říkat „ne“, jak poznat podvodníka, nebo jak se ubránit při přepadení? 
Jak mi skutečně pomohou vědomosti ohledně spisovného jazyka, nespisovného jazyka, slangu, argotu, …? Dokud vím, že některá slova jsou sprostá, múžu psát jako bich žádnou školu aňi nestudoval a fšichňi poznaj co chcy říct gdyš budu psát jak se mluví bes háčkú a čárek a bes tvrdejch a měkejch íček a těch divnejch znamínek mezi slovama. Jistěže úroveň psaného i mluveného projevu se může odrazit na výsledcích přijímacího řízení na určité pozice, ale smysl je snad zřejmý: k čemu mi jsou znalosti týkající se gramatiky, pokud mě někdo přepadne kvůli pár stovkám, a já ho mohu odzbrojit tak akorát bezvadnou znalostí vyjmenovaných slov po v? Možná v posmrtném životě přijde mi na mysl (nebo na duši?), že mnohem víc než pár souborů slov, kde se po určitých písmenech píše „y/ý“ a ne „i/í“ by se mi v té chvíli hodilo vědět, jak se vzdát své hrdosti a v zájmu vlastního přežití radši ustoupit někomu, kdo ohrožuje mé zdraví, než vést zatvrzele svou – stejně jako ti milí hrdinové všech těch knížek, které jsem četl namísto povinné četby, a kteří všichni skončili nakonec živí a zdraví, a jejichž pár šrámů naopak ještě přilákalo nějakou tu pěknou dívku. 
Ale dobře, možná přeháním… tak příklad nějaký bližší, nebo alespoň častější: problémy v rodině? Ano, ovšem, můžete namítnout, že od řešení takových problémů je tu psycholog. Že učiteli není nic do toho, co se děje u žáka doma, protože to zavání příliš osobním přístupem. Že rodina si má své problémy řešit sama (toto všechno jsou názory, s nimiž jsem se setkal u lidí, kteří také vykonávají učitelskou profesi – není to však rozhodně zobecnění na všechny). 
Problémy v rodině… už je jedno, jestli je to kvůli rozvodu, nebo kvůli tomu, že rodiče mají jedno dítě radši, nebo jestli jde o dítě odkudsi s minulostí jakousi. Nejvíc se asi blíží všem těmto tématům psychologie, případně sociologie. Kde najdu ale poučku, která mi řekne, jak se bránit domácímu násilí, které třeba ve věku deseti let ani nejsem schopný poznat, pochopit, analyzovat – natož pak přijít s tím za někým, kdo by překonal můj dojem z neomylnosti a bezchybnosti rodičů, a pomohl mi, abych se i přes ty neomylné rodiče srovnal s jejich názory a postupy, které mě zraňují?

Nejsou-li i takové otázky otázkami, na něž výchova a vzdělávání ve škole hledá odpověď, k nimž hledá řešení, pak ten proces osvojování si čehosi rozhodně nemá za cíl „pochopit svět“. Protože co mi je do světa, který se řídí nějakými zákony popsanými pár písmenky a „plusy“ a „kráty“, když můj vlastní svět – ten, kde mě rodina (podle mě) bezdůvodně zneužívá, to nevysvětlí? Nebo „svět“ je opravdu jen ten „vnější“ svět? Odosobněný? Cizí? Existuje vůbec takový? Není vnější svět tvořený cizími lidmi? A není jejich vnější svět zas tvořený třeba i mnou? Tak jak v něm mohou chybět moje věci?

A pochopit sebe: zas stojím na začátku. Ano, k chápání sebe mi pomáhá humanitní i přírodní vzdělání. Ano, mám dvě mozkové hemisféry, a tedy se mě týká svět logický i nelogický. Ano, jsem tvor společenský, ale jsem i tvor svůj.
Kdo jsem? Charakterizují mě mé výsledky ve škole? Jedničkář, dvojkař… čtyřkař… 
Charakterizují mě mé psychické vlastnosti? Kamarádský, asociální, schopný empatie. 
Charakterizují mě mé znalosti? Maturita z matematiky, certifikát z toho a toho, přečtená ta a ta kniha. 
A mluvím-li konkrétně: SŠ: co se výsledků týče – nadprůměrný; introvert; maturita z matematiky, certifikát z angličtiny a němčiny… co vám to řeklo o mně? Že nadprůměrný a introvert asi může znamenat zájem o učení? Anebo naprostý nezájem, kdy jako introvert se věnuji svým věcem a školu mám prostě jen jako nutnost – a přitom mozek mi je schopný pojmout a následně vyplivnout vědomosti takovým způsobem, že to stačí na nadprůměrné výsledky? Kde jste se z tohohle dozvěděli o tom, jak vnímám, co je pro mě důležité a kterými hodnotami se řídím?  
Co mně to říká o mně? 
Nebo je to o něčem jiném? Pochopit sebe – z hlediska „co dokážu“, „jakým způsobem se učím“, „co chci znát, co nechci znát“? Pokud je to tak, proč se ve škole podobné otázky nikdy neřešily? Koho kdy v rámci předmětu zajímalo cokoliv od mého názoru po mé „chci/nechci“ – a proč chci/nechci? Koho kdy zajímalo něco jiného, než „naučil ses, co jsem ti řekl/a, že se máš naučit?“? (a – ovšem, píšu zas velmi obecně, velmi řídké výjimky se vyskytují a díky bohu za ně)
Naučila mě škola poznat sebe? Ne, nemohu říci, že ne. Rozhodně jsem zjistil, co nechci, co se mi nelíbí, co mi nevyhovuje, atd. A při hodinách jsem rozhodně zjistil i to, co chci, co se mi líbí, co mi vyhovuje. Ale bylo to cílené? Bylo by, kdyby aspoň na každou pátou otázku „jaká všechna díla, která jsme si jmenovali, napsal autor ten a ten“ padla otázka „co ty osobně považuješ za důležité z té a té doby/toho a toho oboru/ze všeho?“. 
Samozřejmě, že na utvoření vlastního názoru je třeba znát nějaké základní věci. Ale na utvoření si názoru o sobě potřebuji znát sebe. A sebe nepoznám tím, že budu číst, slýchat a opakovat myšlenky cizích. To nejsem já. To jsou cizí. A cizí to jsou, dokud já je za své nepřijmu – jenže to přijímání nefunguje pokaždé stylem „ty jsi to řekl/a a já to tedy beru za své“ jak to bylo do doby, kdy jsme byli absolutně závislí na svých rodičích a oni formovali nás, naše vnímání, cítění a myšlení. 
A co když se nenaučím nikde tvořit si vlastní názor? Co je to vlastně ten „vlastní názor“? Nějaké ztotožnění se s čímsi, co jsme někde slyšeli? Nebo vlastní myšlenka? Nebo oboje dohromady? Nebo neexistuje, protože všechno už před námi někdo řekl a všechno už jenom reprodukujeme? 
Nebudu hledat v definicích a čemkoliv, co by definice připomínalo, protože to, co píšu, je – právě – můj názor. Vlastní názor pro mě nemá jasné určení. Jednou z jeho vlastností ale je, že je pro mě důležitý a já jsem schopný ho hájit. Nemyslím tím absolutně a nemyslím tím „všemi prostředky“. Myslím tím jen to, že pokud se střetnou dva názory a oba jejich „nositelé“ vnímají svůj jako ten, který je jim bližší, přibližně stejně silně, pak také dokáží argumentovat, polemizovat, diskutovat. 
K vlastnímu názoru tedy patří nějaká obhajoba, zdůvodnění, vysvětlení, a pokud mě charakterizuje mimo jiné i nějaký můj názor, pak mě zcela jistě charakterizuje i to, jak ho hájím (a sem mohou patřit prostředky, vědomostní základna, zkušenosti, názorné příklady,…). Jenže zrovna ta obhajoba se nedá naučit jinak než tak, že člověk skutečně hájí. 
A zpět k tomu pochopení sebe: Mám-li názor nějaký o sobě, zcela jistě se setkám s někým, kdo ten názor na mě nebude sdílet úplně přesně nebo úplně celý. Nebo bude mít názor úplně opačný. Co udělám? Přijmu namísto svého původního názoru ten jeho? Nebo budu hájit (třeba i jen před sebou a svými pochybnostmi) ten svůj původní, který je mi bližší? A co udělám v době, kdy nevím, jaký mám na sebe názor (kdy je mi jen něco nepříjemné), a kdy nevím, jak se takový vlastní názor hájí…?

 
A závěrem – co vaše názory? Co se učíme? Čemu jsme učeni? Co učíme? Co chceme učit? Co skutečně můžeme učit?