Domácí násilí

Komentář paní magistry Pavlíny Hublové k příspěvku Bezhlavě mě nakonec dovedl k zamyšlení trochu obsáhlejšímu, než jaké by se hodilo pro komentář: Řešit domácí násilí v 1.- 3. třídě ZŠ? Nebo to nepatří do učitelových povinností? 
Domácí násilí je přeci jen téma takové hraniční, spadající jak do činnosti učitelů ve škole, tak do činnosti psychologů mimo školu. 
„Přemýšlela jsem, proč máte pocit, že děti nejsou spraveny o např. domácím násilí. Na 1. stupni se tomuto tématu každý rok věnuje výuka v prvouce (1. – 3. ročník). Ale máte asi pravdu, že pak se toto téma příliš cíleně nerozvíjí. Ale dovedu si představit, že by mohlo být zmíněno v různých předmětech na 2. stupni počínaje etickou výchovou.“ – část komentáře, Mgr. Pavlína Hublová, k blogovému příspěvku Bezhlavě, 18.01.2012 v 22.19 
Proč mám pocit je asi jednoduché: zatím bez praxe ve výuce na škole mohu soudit pouze podle toho, čím jsem prošel. V prvouce, která se vedla na škole, kam jsem chodil, se tématu domácího násilí nevěnovala jediná hodina, jediné téma. Ani na 1. stupni, ani na 2. stupni, ani na střední.

 
Vím, že názory člověka pedagogicky, psychologicky, odborně, odporně nevzdělaného neznamenají v téhle době asi nic, nicméně odporníků mluví na všechna téma všude tolik, že jedno psaní mimo možná nebude až tak mimo. 
Nechte mě tedy použít trochu vzdělání z toho maličkého množství psychologie, které jsem zatím měl možnost získat a vyjádřit se k domácímu násilí v souvislosti se školou:

K 1.-3. ročníku ZŠ:

Děti, ty malé, které nastoupí do školy někdy v šesti, nebo sedmi letech, a do 3. třídy se dostanou v osmi, devíti, (většinou ještě) tráví dost času doma. A i kdyby netrávily, předešlý život s rodiči v nich zcela jistě nechá nějaké nastavení. Minimálně v tom například, že rodiče mají vždy pravdu, že rodiče trestají – pokud trestají – kvůli lásce k dítěti, že rodiče vědí, co je pro dítě nejlepší. 
Ale i když tohle všechno nechám stranou, z vlastní zkušenosti vím, že poprvé jsem začal nějak víc o tom, co mi rodiče říkají, přemýšlet v nějakých dvanácti. Pak se to rozběhlo pořádně v pubertě, ovšem. To už dávno není třetí třída základní školy. Ale jistě, možná jsem retardovaný a většina dětí začne o rodičích a pravdivosti toho, co ti říkají a dělají, přemýšlet v šesti až devíti letech. 
– i když trochu o tom pochybuji, protože jinak by se podle mě objevilo víc případů, kdy bylo zjištěné nějaké pochybení na straně rodičů nebo opatrovníků malých dětí, případně přímo domácí násilí, týrání, a podobně. Zatím mi to ale přijde tak, že většina těchto případů je osvětlených na základě zprávy někoho z vnějšku, a sice někoho staršího. 
 Myslím, že do určitého věku dítě svůj názor prostě nemá a veškeré „pravdy“, s nimiž se setká, a které se liší od pravdy rodičů, s rodiči stejně konzultuje. Není nic jednoduššího, než vysvětlit dítěti, že ale správné je něco jiného, než co říká učitelka ve škole. V době takové svázanosti s rodiči asi sotva něco změní (zvláště u těch, kterých se to týká) výuka v prvouce, kde se sem tam zmíní domácí násilí. 
Nemyslím tím ale, že se nemá toto téma ve formě přiměřené věku dětí v 1.-3. třídě rozebírat.

2. stupeň ZŠ 
Na druhém stupni? Podle mě už je to blíž. Na druhou stranu, na 2. stupni je to o pubertě a ta občas se překlene až do doby středoškolských studií. Ze svého vlastního života vím, že mé skutečné pochyby o správnosti veškerých rodičovských činů z mého raného dětství začaly až někdy v době, kdy jsem chodil na střední školu (tedy po nějakých minimálně čtyřech letech od prvního přemýšlení o tomto tématu). Předcházelo tomu pubertální rebelení a odmítání, samozřejmě. V té době jsem ovšem nijak nepomohl sobě ani rodičům. 
Ale ani tady neříkám, že se domácí násilí nemá řešit na 2. stupni základní školy.

Střední? 
Mít nějaké debaty a přednášky o domácím násilí na střední škole, začal bych řešit to všechno dřív než teď. Psal jsem někam, že mi je 22. Není trochu pozdě to řešit teď? Ovšem, že to všechno začalo někdy v těch nevímkolika na střední. Dokonce docela hodně jsem se tomu věnoval v 17. Pak v 18. Pak v 19. Pak ne, protože to už prostě nešlo. Proč? Protože jsem byl na to sám. Pak až teď. A ani teď to není tak, že bych si sednul, zamyslel se a vyřešil. 
Nemám zájem řešit tady sebe. Chci jen poukázat na to, že pokud je domácí násilí náplní výuky v prvouce na základní škole a pak už ne, z té prvouky možná zůstane jen utvrzení toho, že rodiče mají pravdu, že rodiče to dělají z lásky k dítěti.

Vlastně se můžeme míjet v tom, co všechno pod domácí násilí spadá, nebo nespadá. Nejspíše se shodneme všichni, že neoprávněné fyzické násilí, s nímž částečně souvisí i otázka znásilnění, a podobně. 
Ovšem docela nedávno jsem se dozvěděl, že součástí domácího násilí může být i psychický teror. Popravdě – tohle je důvod, proč jsem celý ten soubor z minulosti začal teď řešit. Do té doby jsem měl pořád v sobě uložené, že cokoliv, co není extrémní fyzické násilí (tedy znásilnění, velmi kruté bití, a podobně), je v pohodě, správné, z lásky – přestože to třeba není příjemné a z dítěte to dělá otroka, drobí ho to na kousíčky, vnitřně znejisťuje a ve vlastním názoru na sebe zošklivuje, pokřivuje, oslabuje. 
Spadá-li do domácího násilí oboje, pak je zcela jistě nutné zahrnout do úvah tom, v kterém věku má být zavedená výuka toho či onoho tématu z domácího násilí, také psychickou úroveň jedinců toho věku. A podle ní určovat i obsah a jeho závažnost, intenzitu, nárok na psychiku. A zcela jistě by se nemělo přestat ve třetí třídě. Ani na 2. stupni ZŠ. Toto téma je důležité v každém věku – už kvůli tomu, že v každém věku se mění postoj k rodičům, a každá tato změna může pomoci v tom, o čem to vlastně je: může pomoci dítěti/mladému člověku situaci nějak řešit.

 

V minulém příspěvku do blogu jsem se ptal (velmi obecně a dosti nadneseně) kde je poučka, vzorec, vzdělání ohledně domácího násilí, které by pomohlo dětem, aby ho nemusely snášet. 
V komentáři padlo i, že učitel by měl být jen učitelem a ne terapeutem. Pak trochu postrádá psychologie funkci ve vzdělání – tedy minimálně co se týče učitelů, protože kde jinde by byla potřebnější, než tam, kde je skutečně potřeba. Jistě, že komunikace mezi lidmi a asertivita a různé druhy a typy lidí a předškolní věk a školní věk a kdecovšechno dalšího je šíleněmoc důležité, ale pokud se učitel rozhodne nepomoct tam, kde se na něj obrátí někdo, koho má vlastně nějak na starosti, a rozhodne se nepomoct kvůli tomu, že to není jeho práce, nebo že to s jeho prací nesouvisí, nechybuje už snad přímo v tom, co mimo předávání informací tvoří základ jeho profese?  
A s tou prací to určitě nesouvisí? 
Není to jak případ chirurga, který by neměl umět resuscitovat, protože on vlastně jen operuje?
Ne, nemluvím o tom, že by měl chirurg znát všechny části člověka, aby ho rozdrobeného dokázal dát dohromady, ale o tom, že když se něco stane špatně a půjde o život (což občas u domácího násilí taky jde), neměl by řešit, zda to je/není jeho práce, ale pomoct tak, jak to zvládne. Anebo se mýlím?  
Pravda – „jen“ učitel by tohle asi neřešil. Nepomohl by ničím, ani tím, že by se o žáka nějak postaral, když ten by to potřeboval. A kdy je potřeba víc, než když se člověk sám rozhodne a sám přijde? Děti a mladí tráví ve škole dost podstatnou část života… mohou tam mít vzory a mohou tam mít někoho, ke komu vzhlíží, někoho, komu vnitřně věří. Občas se o škole mluví jako o druhé rodině (a nesouvisí to s tím, že někteří chtějí, aby škola rodinu a výchovu v rodině suplovala) – tak kde jinde mají hledat pomoc, než tam? 
U školních psychologů? Školní psycholožku jsem viděl jednou v životě a to u povinné návštěvy ohledně profesních testů či co to bylo. Neřešilo se tam nic než „máš vlohy pro…“, „studovat bys měl…“ a „tvé budoucí zaměstnání by asi nejlépe vycházelo na …“. Skoro bych řekl, že takový vztah je docela slabý na to, aby se někdo, kdo má nějaký problém, svěřil, co skutečně cítí.

Závěrem: Domácí násilí je problém dost obsáhlý, závažný a navíc také rozšířený na to, aby se mu věnovala nějaká část výuky jen v 1. – 3. třídě na základní škole. Téma by to mělo být neustále otevřené a alespoň sem tam debatované, protože jinak je přebijí v myslích dětí a dospívajících témata jiná – pro tu chvíli třeba důležitější, anebo život s rodiči. 
A učitel by neměl stát dle mého názoru stranou, lhostejný, nebo s názorem, že zajímat se takto o žáky není součástí jeho práce. Pokud se to totiž nechává na psychologovi, pracuje se jen s těmi dětmi, které našly tu odvahu samy a někomu se svěřily. A jsem si jistý, že ten někdo byl i tak ve velkém množství případů učitel.