Přečetl jsem si dva materiály a věru nejsem z nich moudrý. Oba dva se týkaly pojmu, který je neustále prezentován, je obsažen v každém ŠVP, ale zřejmě jsou na něj různé názory: strategie k rozvoji klíčových kompetencí.
V jedné závěrečné práci v rámci studia Koordinátor definuje jeho adeptka strategie takto:
„Jak definovat obsah pojmu vzdělávací strategie?
- • Řízení určité činnosti k dosažení základních cílů, obecný postup, umění koncepčně dosahovat stanovených cílů (lit. č. 1).
- • Postupy uplatňované ve výuce i mimo výuku, jimiž škola cíleně utváří a rozvíjí klíčové kompetence žáků (RVP-ZV).
- • Charakteristika organizačních forem výuky a metodických postupů, které budou přednostně používány nebo jsou pro vzdělávací program školy typické (RVP-GV).“[1]
S takovou definicí by se dalo jistě souhlasit.
Co jsou ale tyto strategie? Jak je vymezit? V tom je mezi učiteli mnoho nejasností. Dokládá to srovnání dvou materiálů. Výše jmenovaná práce definuje strategie takto:
a) Strategie směřující ke kompetenci k učení:
- • podpora samostatnosti a tvořivosti
- • podpora přijatelných způsobů dosažení cíle
- • plánování, organizace a vyhodnocování vlastní činnosti
- • učivo je prostředkem k dosažení aktivní dovednosti
- • rozlišení základního a rozšiřujícího učiva
- • vyhledávání a práce s informacemi, využití různých informačních zdrojů
- • učit se pracovat s chybou
- • učit se trpělivosti, systematické práci
- • pozitivní motivace
b) Strategie směřující ke kompetenci k řešení problémů:
- • problém není hrozba, ale výzva
- • problémové úlohy a situace, příklady praktických řešení
- • samostatnost, tvořivost, logické myšlení
- • podpora týmové práce, spolupráce při řešení problémů
- • učíme používat metodu SWOT analýzy při řešení problému
- • učíme používat metodu brainstorming
c) Strategie směřující ke kompetenci komunikativní:
- • rozvoj komunikačních dovedností žáků v mateřském jazyce, v cizím jazyce, v ITC
a v sociálních vztazích
- • kulturní úroveň komunikace mezi žáky i ve vztahu k dospělým
- • podpora kritiky a sebekritiky
- • prezentační a publikační dovednosti
- • přátelská komunikace mezi žáky, umění naslouchat druhým
- • vhodné používání nonverbální komunikace[2]
Metodický pokyn MŠMT k výuce dějepisu ze dne 29. 9. 2009
Uvádí jako příklad tyto strategie:
– „Objevné učení: základním principem je navození situace, ve které žáci získávají nové poznatky prostřednictvím samostatné aktivní činnosti;
– Vyučování zaměřené na komunikaci: pochopení vyučovacího procesu jako komunikačního procesu, což znamená odstranění negativních jevů, které účinné komunikaci (a tedy účinnému vyučování) brání;
– Činné (autentické, tvořivé, zkušenostní) učení: získávání nových poznatků na základě vlastní praktické zkušenosti, či prožitku žáků;
– Analytický (badatelský) přístup s využitím vědeckých, analytických a interpretačních postupů využitelných pro daný typ školy;
– Multiperspektivní přístup: tento přístup vyžaduje posuzování jevu či procesu z hlediska perspektiv a pohledů různých posuzovatelů žijících v různých dobách;
– Kooperativní učení: zdůrazňuje přednosti a význam sociálních vztahů při učení;
– Programové učení: zdůrazňující systém učiva a učení;
– Projektové vyučování: poskytující výborné podmínky pro rozvoj týmové práce a sociálních vztahů mimo školu. „
Dále se pak hovoří:
„Vyučovací strategie vytvářejí obecný rámec pro konkrétní vyučovací metody, které jsou jejími taktickými dílčími kroky.“[3]
Srovnání obou přístupů svědčí o tom, že tato kategorie není ještě mezi učiteli dostatečně ujasněna. Pedagogická teorie má vůči praxi velký dluh.
[1] Štajglová, Helena. Vzdělávací strategie ve školní praxi. http://old.rvp.cz/soubor/02651.pdf (str. 4)
[2] Tamtéž, str. 6
[3] Doporučení MŠMT k výuce dějin 20. století. Č. j.: 17 245/2009 – 22 1. Doporučené metody a formy práce, přístupy a prostředky. In: http://www.ceskaskola.cz/2009/10/doporuceni-msmt-k-vyuce-dejin-20.html
