Aktivní nicnedělání

Inspirace dávných dob a ŠVP

Přiznám se, že rád spím v přírodě. Jen tak, třeba i jen chvilku si lehnu a zdřímnu. Je to takový trochu jiný způsob, jak poznávat krajinu, kterou procházím. Někdy se dostaví pocit, jindy sen, někdy barevná představa. Je to různé.

Byli jsme letos v říjnu s dětmi na přírodovědném pobytu na Šumavě. V místním informačním centru měli žáci dopoledne velmi pěkně připravený program profesionálními pracovníky NP Šumava. Poznávali rostliny, zvířata, hráli hry…. no prostě pohoda. Žákům se činnost líbila a mně také. Mohli jsme tedy být spokojeni, jen kdyby takový malý červíček zvláštní nespokojenosti nehlodal kdesi v učitelských útrobách. Jakoby pořád něco chybělo. Jenže jsem nevěděl co.

Odpoledne jsme měli žákům činnost zajistit my. Proč ne.

Byly poslední teplé dny, tak jsme vyšli na nedalekou louku. Už už jsem chtěl rozdávat připravené pracovní listy, ale pak přišel odněkud impuls: „Činnosti už bylo dost!“

Chvíli jsem nevěděl, co s tím. Pak jsme se s dětmi pohodlně usadili na voňavou louku a požádal jsem je, zda dokážeme vydržet minutu prostě jen tak sedět, pozorovat okolí a naslouchat zvukům přírody.

Napoprvé to nevyšlo, podruhé už ano. A ne jenom minutu. Prostě jsme tam seděli, pozorovali okolí a naslouchali. Potom jsme si povídali o tom, co kdo z nás zažil. A že toho bylo, cituji z výrazů žáků  – šumění trávy, křik brouků, let listů, opírání slunce, pohyb jehličí, sbor ptačího zpěvu atd.

Večer jsme si to zopakovali pod hvězdami. Vyšli jsme na louku, kde nebylo žádné světlo, a dívali jsme se do hvězd. Byl to úžasný pohled. Na ubytovnu nás zaháněl až postupující chlad. Přesto někteří žáci požádali, zda mohou ještě zůstat venku a pozorovat dál. Rád jsem jim to dopřál.

Druhý den jsme si svoje zážitky zapsali do básničky „z hvězd.“

Poznávat intelektuálně přírodu je věc důležitá, to bezesporu. Je ale také třeba, abychom dokázali přírodě naslouchat a pozorovat ji. K tomu je ale nutné, abychom přerušili neustálý pohyb, činnost atd. a na chvíli se zastavili a nechali přírodu promluvit. Indiáni tomu říkali nicnedělání.

Přemýšlím nyní o tom, jak zapsat do našeho ŠVP výstup – pozoruje přírodu aktivním nicneděláním a  spánkem. Jistě najdu i způsob, jak tuto metodu správně zařadit do Bloomovy taxonomie  🙂