Nevědět je normální

První měsíc školy je téměř za námi a s jeho koncem přicházejí první známky únavy a leckteří učitelé už pokukují po kalendáři, kdy budou nejbližší prázdniny. V kabinetech si během pětiminutových přestávek sotva stihnout říct, že se to všechno, co se po nich chce, nedá vydržet.

V takovém okamžiku je užitečné udělat revizi toho, co je opravdu třeba udělat. jste se někdy zamysleli, z čeho taková únava pramení? Ano, určitě z nesmyslné byrokracie a z víc než častých organizačních porad, ale také z tlaku, kterému učitelé čelí ve třídách před studenty a který vyplývá ze společenské role této profese.

Znáte ten pocit, kdy stojíte ve třídě před studenty, kteří vám právě položili záludnou otázku, na kterou neznáte odpověď. Ten vnitřní monolog, který se v tom okamžiku začne honit vaší hlavouCo s tím? Když řeknu, že nevím, tak se mi vysmějí a ztratím i ten zbytek autority, který na platí. Asi použiji oblíbenou taktiku a zadám nalezení odpovědi jako domácí úkol…I přesto, že se podaří zažehnat potenciální ostudu, zůstává pocit selhání či nespokojenosti.

Zkusme se ale na celou situaci podívat z jiného úhlu pohledu. Co když ten tlak na sebe vyvíjíme sami tím, že se snažíme dostát společenské představě, že učitel je ten, který ví? Co když v takovém případě stačí změnit postoj a přiznat, že nevím? Taková odpověď může fungovat jako záchrana před sledem stresových situací a zároveň otevírá prostor pro hledání a mapování neznámých souvislostí. Studenti ji také ocení, protože konečně budou mít příležitost vidět na příkladu svého učitele, co je třeba dělat, když člověk neví a hledá řešení. Změna postoje z učitele vědoucího na učitele hledajícího může změnit atmosféru ve třídě a přispět k oboustrannému pocitu bezpečíV neposlední řadě se všem uleví a proces učení, který smysl pouze tehdy, když něco nevím a vědět chci, bude moct začít tam, kde .