Soutěžní odpoledne? A kdo je vítěz…?

Ano, připravila jsem se na soutěžní odpoledne pečlivě.
Závodní trať vyznačena a „opentlena“, foťák a stopky připraveny v pohotovostní poloze, seznamy dětí v deskách. Motivace provedena, hymna Družiniády zapěna, vedlejší hry a činnosti vysvětleny, materiál a pomůcky na svém místě. Slunce svítilo a nic nebránilo užít si pěkné družinové odpoledne.

Jen jsem už dopoledne hledala hromadu publikací, které jsem chtěla roztřídit a v neděli jsem si je z domova do školy přinesla. Pro mé oko zůstala tato hromádka neviditelná.
Před zahájením vlastní „soutěže“ (disciplína MIX) jsem pouštěla první várku dětí na autobus (někdy moje práce připomíná dispečera dopravy, do naší školy dojíždí děti z mnoha okolních obcí nejen vícero autobusovými linkami, ale i vlakem) a první problém – dva sourozenci bez peněz na autobus.
Ještě u šatnových skříněk se jedna prvňačka nemohla dostat do své skříňky, na které visel cizí zámek a ona si ji nezamyká. Školník na zkrácený úvazek už ve škole nebyl a skříňka s cizím zámkem byla tudíž nedobytná.
Při přecházení na místo určení se dalšímu prvňáčkovi uvolnila karabinka a klíček jako na potvoru propadl do díry pod kovový rošt na čištění bot. Mezitím přišla jedna maminka, jestli se nenašly sportovní boty její dcerky. Pak přišel jiný žáček, že zapomněl čítanku ve třídě…
S malým zpožděním a novou motivací jsme se pustili do soutěžní disciplíny za velkého povzbuzování a hlaholu. Foťák se ke slovu nedostal, protože stopky a zapisování výsledků a průběžné úpravy tratě zaměstnaly moje ruce dostatečně.
Přestávka a další pouštění na spoje, ouha – mezitím si jedna holčička přivodila krvavé koleno. Opět posunutí her a nezbytné ošetření, poté nalezena vypadnutá průkazka na vlak dalšího prvňáčka a pak šupem a velkou rychlostí odeslána neodešlá a do vedlejší hry zabraná prvňačka na poslední autobusový spoj domů.

Závodění pro dnešek dokončeno a v koši na závěrečnou pohybovku nenalezen slíbený „padák“ (to nemám ráda, když si někdo něco půjčí a neřekne nic a nevrátí…)

Na závěr malé vyšetřování ztraceného bublifuku… a byl přeci jen u „jednoho“ chlapečka: „Já viděl takového velikého kluka, který ho tady bral a já mu říkal, proč to bereš, to patří paní vychovatelce, a tak jsem vám ho schoval do své tašky.“  V pondělí mi „schoval“ nový časopis Sluníčko do své skříňky, aby ho nikdo neukradl…
Nakonec jsme se málem nedostali ze školy, protože se nějak uvolnily panty dveří a ty nešly otevřít.
A dnes jsem čekala s posledním čekatelem na rodiče jen čtvrthodiny navíc.

Jak to vše dopadlo?
– peníze na autobus půjčeny
– nalezen pravděpodobný majitel zámku, který nechodí do družiny, ale bydlí přes ulici. Ochotná paní uklízečka pro něj došla a skříňka odemčena. Byl to ON! (Ještě, že mám ráda luštění záhad zamčených pokojů atp.) Holčička přezuta a uklidněna.
– klíčky za velkého „davu diváků“ vyloveny
– ano, boty na tělocvik jsem našla už ráno, ale nenašla jsem majitele a znáte to, nic nikoho není a když není podepsáno…Maminka šťastně odcházela, že nemusí kupovat nové.
– ubrečenému žáčkovi umožněn přístup do třídy a učebnice nalezena
– na krvavé koleno bylo šťastně „zapomenuto“ ve víru dalších událostí
– průkazka prvňáčka k vlaku sprintem doručena starším ochotným a tím směrem domů jdoucím druhostupňákem
– zabraná do her prvňačka autobus stihla
– „padák“ se snad najde…
– vchodové dveře nadzvednuty
– s pečovatelkou prvňáčka, který „rád uchovává cizí věci u sebe“ snad citlivě promluveno
– s opozdilou maminkou se chvíle mého ukončení provozu při vzájemné a veselé debatě jaksi prodloužila 🙂

(Pozn.: A mě dnes napadlo: „Jaké je potřeba na tohle vzdělání?“ A povzdech – mít tak k ruce nějakého asistenta…)