Naplňuj svůj život tím co tě posune – to je inspirativní název posledního příspěvku Jany Langerové.
Co naplňuje naše životy, abychom se posunuli? Umíme to předat našim svěřencům? Umíme rozbourat navyklé stereotypy? Kde hledáme a nacházíme inspirace pro náš život a práci?
Tento víkend jsem měla hodně inspirativní. V Plzni se konaly souběžně tři akce, které roky navštěvuji.
Pro moji práci jsou nejinspirativnější a okamžitě nejvyužitelnější Dny vědy a techniky, koho by nenadchly třeba Brouci a hejblata nebo gymnaziální debrujáři ze Stříbra se svými prezentacemi a pokusy Od Einsteina k Mudrcovi a mnoho dalších.
Jenže času málo, protože já jsem měla ponejvíce víkend divadelní, od pátku do neděle jsem stihla šest představení z nabídky 19. ročníku mezinárodního festivalu Divadlo.
Nadchl mne polský Ženský chór („alternativní a hudební divadlo“). Tento moderní tragický chór tvořilo 28 žen různých profesních a věkových skupin, texty narušovaly jazyková a zaběhnutá klišé.
Ještě jedno polské „okouzlení“ – tentokrát akustická performance Stůl.
Objevem pro mě bylo dokumentární monodrama inspirované životem a dílem první profesionální divadelní režisérky Magdy Husákové Lokvencové M. H. L. od slovenské nezávislé herečky a režisérky Slávy Daubnerové.
„Nářezem“ pro mě ovšem byla téměř čtyřhodinová dramatizace fantaskního románu Led od ruského autora Vladimíra Sorokina, kterou do Plzně přivezlo Národní divadlo! z Budapešti. A tady musím citovat: Posláním Národního divadla je vštípit divákům otevřenost, toleranci a zvědavost. Podle uměleckého ředitele Róberta Alföldiho jsou „vztahy v současném světě otázkou přístupu – to znamená: jsem zvědav na myšlenky druhého, a toho zase zajímá, jakým způsobem uvažuji já – společně se pohneme kupředu.“ (citováno z oficiálních webových stránek www.festivaldivadlo.cz)
Další dvě představení už mě nikam neposunula… Antona Pavloviče Čechova čtu ráda, ale shlédnutá derniéra Racka ve mně zanechala pocity spíše rozpačité a skvěle obsazené představení Dealer‚s Choice mě víceméně tak trochu nudilo.
A třetí tradiční akci Festival řemesel v ZOO Plzeň a 10. narozeniny statku Lüftnerka jsem pro letošek vůbec nestihla, takže letos si u mě návštěvníci nemohli nechat naklepat kosu nebo srp a ani jsem si nezazpívala s vozembouchem.
… a mě hned vždy napadá, jak vše využiji směrem k dětem, co jim mohu ze zážitků zprostředkovat, jak se podívat na svět okolo sebe jinak a také mě baví „povídání“ se studenty a žáky. O víkendu jsem se tak např. seznámila s akcí Otevřené muzeum – Horní Maršov, no, nejsou cíle tohoto projektu inspirativní i pro nás další?
Mgr. Lenka Říhová
20.9.2011 at 23.25Mě se zdá, že inspirativní jsi v tuto chvíli hlavně ty, Jarko. Tvoje nadšení, otevřenost a chuť to všechno sdílet směrem k dětem i k nám. Díky 🙂
Jaroslava Pachlová • Post Author •
21.9.2011 at 8.12Lenko, Ty nedostižná realizátorko snů do skutečnosti, díky!
Jana Langerová
21.9.2011 at 9.29Pečlivě jsem si přečetla Váš příspěvek, který odpovídá na moje předchozí „chlubení“. Je obdivuhodné co všechno stihnete sledovat. No jo, to je mládí.
Je také fakt, že čím dál tím více se propojují jednotlivé složky tvorby. Někdy ani není možné pojmenovat druh výsledného díla. Všechno souvisí se vším a to je asi to „ve vzduchu“.
Je moc prima, že mohu úvahy o své práci porovnávat s ostatními učiteli, kterým také jde o to, aby se umělecké vzdělávání stále vylepšovalo.
Jaroslava Pachlová • Post Author •
21.9.2011 at 9.40Já nejsem učitelka žádných uměleckých předmětů, ale snažím se v zájmovém vzdělávání (v obyčejné družině :)) propojovat vše se vším. Jenom k tomu „mládí“ – letos jsem zahájila 29. školní rok a to už je člověk dosti opotřebovaný, a proto potřebuje tyto impulzy snad ještě více než dřív, aby jej všednost a rutina nezdolaly. A Vaše články mi k tomu pomáhají.
Jana Langerová
21.9.2011 at 11.00O to více si Vás vážím, mám totiž trochu jiné zkušenosti. Avšak stále si myslím, že vůbec nezáleží na typu školy (školní družina, umělecky zaměřená škola nebo zájmový útvar), rozhodující je zájem vyučujícího a jeho vůle učit se, i když chyby dělá každý. Se svými žáky pracuji mnoho let, velmi dobře znají mé nedostatky a já zase jejich přednosti. Jsem na ně docela pyšná. Tenhle příjemný pocit znáte asi i Vy, protože se snažíte vychovávat „dobré lidi“.
Jaroslava Pachlová • Post Author •
21.9.2011 at 11.13Děkuji. (Úplně jsem zapomněla, že to o víkendu nebylo všechno – přes prázdniny jsem nestihla fotografie rodiny Šechtlů ve Velké synagoze, tak jsem si je vychutnala teď. Zachovalé fotografie se digitalizují zde: http://sechtl-vosecek.ucw.cz/