Učiteli nestačí znát. Učitel musí také umět.

Prostředí, které učiteli umožňuje stále se zdokonalovat ve své profesi, je moc důležité. Mladí učitelé si sebou nesou jisté nové možnosti ze studií na vysoké škole. To jim mohu jen závidět. To jejich „samozřejmé“ já musím pracně dolovat (zjišťovat možnosti, hledat inspiraci – díky za tento kurz). Myslím si, že i když nebudou současní starší učitelé příliš aktivní v užívání ITE ve škole, nic moc se nestane. Za deset let „vymřou“ (jdu do důchodu). Mladí sebou přináší ITE kompetence samozřejmě – vidím to na mladých kolezích. Chybí jim jiné vlastnosti, ale kreativita ani ne. Jistě – záleží na osobnosti. My starší máme už spoustu neduhů. I v tomto kurzu si raději články vytisknu. Kromě toho, že miluji ten pocit sednout si a v tichu číst, mne také zlobí oči při dlouhém čtení z monitoru. Takže problém s ITE kompetencemi učitelů nevidím tak velký. Neříkám, že se na tom nemusí pracovat.

Jsou tady jiné „věci“, na které by si mělo školství dát pozor. Prošla jsem několik škol a sledovala jevy neuvěřitelné. Kdokoliv může učit cokoliv. Bez ohledu na to, že jde o maturitní předmět. Učitelé učí 13 (ano třináct) zcela odlišných předmětů (13 příprav dvakrát týdně). Na některé typy škol nedostanete učitele ani heverem. Tak učí kdo má ruce a nohy – hlavu mít nemusí. Znám úžasné lidi, úžasné odborníky v oboru, kteří jsou mizernými učiteli. Proč? Z mnoha důvodů. Jeden jsem právě uvedla. Další je, podle mne, ten, že učitel neví, co bude učit příští rok a jestli vůbec bude na té samé škole. Je nesmyl chtít po něm, aby se zaměřil na nějaké osobní vzdělávací prostředí v takovém chaosu. Já měla vždy štěstí, že jsem učila jen svou aprobaci. No stálo mne to pár hodin a tedy peníze. Ale moje stavovská hrdost mi nedovolila učit dějepis. Jsem matikář a informatik (pravda, jako většina, samouk). Nemluvím o nějaké výpomoci. Taky jsem učila dva roky chemii, půl roku dějepis… ale … A jaký chaos mají mladí, kteří nastoupí na školu učit a ani vedení školy jim není schopno poradit další studium, protože ani to neví, jaká bude budoucnost? Viděla jsem kolem sebe kolegy, kteří byli uštváni tím, jak každý rok musí znovu a znovu chystat jiné tematické plány, jiné přípravy, studovat jiný typ literatury, učit se jinou metodiku… Prostě si každou hodinu „odbudou“. Zoufalí jsou často učitelé i žáci. Ředitelé některých odborných učilišť jsou rádi, když seženou ruce, které budou psát na tabuli.

Jestli máme chystat naše děti na takový chaos v zaměstnání, tak jim nezávidím. Určité kvality a kreativity člověk dosáhne jen dostatečnou praxí.  „Přílišná dynamika“ takovou praxi neumožňuje ( je to dynamika?). A nespolknu už ani řeči o flexibilitě učitele – není nafukovací. Učitel potřebuje čas, aby znalosti uměl předat dětem co nejefektivněji.

Závěr? Svoje vzdělávací prostředí si mohu dovolit (i díky tomuto kurzu) budovat a snažím se. Vážím si toho, ale uvědomuji si, že mám štěstí. A na tom by naše školství stát nemělo. Řešení? Nevím. Nejsem politik a ani odborník na školství. Mám jen praxi a proto umím vyjmenovat pozitiva i negativa, ale neumím navrhnout řešení, které by bylo realizovatelné. Tedy jsem nekonstruktivní.  Tak se aspoň snažím „zametat před vlastním prahem“ – stačí to?!?!