Učitelé jako představitelé střední třídy

Tento text je inspirován několika články o postavení střední třídy v současné společnosti, které vyšly v poslední době.  Zde budu parafrázovat text R.Baroše Rebelie středních vrstev zveřejněný v říjnu 2010 v Britských listech viz http://www.blisty.cz/art/54922.html, který vychází z úvahy Borise Groyse z deníku Die Zeit -česky viz www.ibabylon.cz/content/view/384/1/. Chvilku mi to, bohužel, trvalo.

Co je střední vrstva? Patří učitelé do střední vrstvy?

První kriterium, které nás napadne je příjem. Zde  jistě mnozí učitelé silně zaváhají, neboť mají dojem, že patří mezi skupinu  příjmově spíše slabší. Víme, že náš příjem odpovídá v celkovém srovnání asi průměru. Můžeme mít pocit, že opravdová střední vrstva začíná kdesi o kousek výš. Leckdy přitom zapomínáme, že pod průměrem je svým příjmem většina obyvatel (asi 2/3) a  nad jen menší část (asi 1/3). (Blíže viz:  http://martisek.blog.denik.cz/c/22334/Prumerny-plat-nastroj-k-ohlupovani-lidi.html z 20. 1. 2008.) Střední vrsvu společnosti jde dále definovat vzděláním a z něj odvozeným postavením ve společnosti a kulturními zájmy. Příslušníci střední vrstvy jsou vzdělaní, s vyšší kvalifikací,  zaujímají velký podíl významných pozic ve společnosti a zajišťují v mnoha směrech řádný chod společnosti. Kulturní zájmy typických představitelů této sociální skupiny jsou pro dnešní společnost atypické – výše uvedené texty uvádějí jako příklad člověka, který si chce v kavárně číst Prousta a chová se tedy z hlediska většinové společnosti dekadentně (možná podobně uvažovala Františka Jirousová, když nazvala svůj web „Katolická dekadence“). Tento příklad je asi příliš vyhraněný, já sám  Prousta v kavárně  nečtu (jen Respekt v čajovně).  Obecněji  jde asi o čtenáře umělecké literatury, diváky ČT 2, posluchače rozhlasové stanice Vltava nebo ČRo6, návštěvníky divadel. Učitelé  tedy do střední vrstvy zřejmě většinou patří.

Význam střední vrstvy a její postavení v dnešní společnosti:

Takto pojatá střední třída má ve společnosti nepochybně veliký význam. Lze ji označit za páteř společnosti. Její příslušníci (učitelé, lékaři, státní úředníci, novináři a další) jsou si svého významu pro společnost dobře vědomi. Často by očekávali větší uznání, očekávali by , že společnost je organizována podle nich, podle jejich stylu života a vkusu, a vychází jim vstříc. Zaráží je nabídka masové kultury, která zasahuje i státní televizi, běžné časopisy a masově vydávané knihy.  Mají pocit, že zatímco jejich relativní blahobyt je zasloužený prací a odříkáním, je nynější dobrý standard nižších společenských skupin a skvělý standard dnešních elit nezasloužený – financuje je střední třída ze svých daní a podmiňuje svou soustavnou a zodpovědnou prací. Střední vrstva je frustrovaná a to se podle výše uvedených textů odráží  i ve výsledcích posledních voleb v mnohých evropských zemích. Objevují se tak „vlády rozpočtové zodpovědnosti“, které prosazují právě ideály střední třídy. Paradoxně však právě tyto vlády někdy skřípnou  především střední vrstvu, neboť její příjmy může vláda přímo ovlivnit. R. Baroš  nazývá svůj text „Rebelie středních vrstev“ a předpovídá tak, že jejich nepokojenost má až revoluční potenciál – skutečně předpověděl „rebelii“ českých léklařů, kterou jsme zažili nedávno.Lékaři se plánovaným snížením platů (včetně nástupních platů mladých lékařů výrazně pod nástupní plat učitelů) v situaci, kdy není řešena spousta sytémových problémůve zdravotnictví, cítili přitlačeni ke zdi – současně si uvědomili, že jejich význam pro společnost je natolik velký, že si nemusejí dát všechno líbit. Lze předpokládat, že lékaři v duchu sčítali všechny podrazy státu, se kterými se v poslední době jako občané setkali – včetně změn pravidel ve stavebním spoření a dalších opatření  na hraně zákona a  za hranou porušení morálních pravidel.

Proč jsme učiteli?

Střední třída prý je charakterizována také tím, že novodobým zbohatlíkům závidí a chtěla by dosáhnout jejich postavení. Pokud někdo zvolil povolání učitele s tímto cílem, pak se jistě spletl. Samozřejmě mohou být mezi námi lidé, kteří trpce litují své volby povolání. Cílem většiny učitelů asi závratné bohatství nebylo a není a volba učitelského povolání měla jiné motivy. Nejjednodušším motivem je to, že škola je známý svět. Lze diskutovat o tom, co nás škola vlastně naučí pro život, ale určitě nás naučí, jak to chodí ve škole. Dokonce tak dobře, že mnozí učitelé učí tak, jak to sami viděli u svých učitelů ( a ti u svých …) . Taková učitelé se tedy mohou jevit jako nepřizpůsobiví a nedospělí jedinci, kteří si vlastně netroufli do světa dospělých. (Možná to takhle vidí trochu i společnost, když pak přiděluje učitelům plat.) Trošku podobně zní vyvětlení, že učitelé si našli své místo ve škole jako vhodnou niku – prostor, kde je relativní klid a kde se dá dobře přežít. Zřejmou negativitu těchto hodnocení lze snadno převrátit: Učitelé nacházejí ve své profesi smysl, prostor pro seberealizaci, který by jinde neměli. Mohou se věnovat oborům, které nemají přímý ekonomický dopad – mohou si v klidu „číst svého Prousta“, mohou se orientovat na lidský kontakt s dětmi, na výchovu a rozvoj osobnosti svých žáků podle  obecných mravních ideálů relativně nezávisle na požadavcích trhu.

Škola pro 21. století?

Mnozí učitelé si tedy svou profesi volí proto, že vyznávají ideály střední třídy, chtějí podle nich žít a pracovat a chtějí je i předávat další generaci. Snaží se o to ale v situaci, kdy je střední třída vyřazena ze svého dřívějšího privilegovaného místa ve společnosti, kdy se její hodnoty přestávají obecně cenit, kdy společnost chce po učitelích něco docela jiného – nebo společnost chce doslova učitele – viz donedávna zcela běžnou kritiku starších učitelů, kteří jsou nepružní a nedovedou se přizpůsobit novým požadavkům v rámci probíhající reformy. Učitelé, kteří jsou řadovými učiteli od mládí do důchodu, mají vychovávat mládež k tomu, aby dokázala pružně střídat profese a drát se vzhůru po karierním žebříčku. Učitelé mají plnit jakousi společenskou objednávku, která jim není vlastní. Můžeme si vůbec položit otázku: není to přece naprostý nesmysl  dělat si iluze, že někdo vymyslí školu, která bude jako šitá na potřeby 21. století? Jaká škola byla v roce 1911? Tehdy asi končil ZŠ můj dědeček – krátce na to šel jako voják do války, pak ho čekala další válka, pak komunisté. Jaká škola měla připravit své tehdejší žáky na  20. století ? Byla chyba ve škole, že se 20. století zrovna moc nepovedlo?