Tento text je inspirován několika články o postavení střední třídy v současné společnosti, které vyšly v poslední době. Zde budu parafrázovat text R.Baroše Rebelie středních vrstev zveřejněný v říjnu 2010 v Britských listech viz http://www.blisty.cz/art/54922.html, který vychází z úvahy Borise Groyse z deníku Die Zeit -česky viz www.ibabylon.cz/content/view/384/1/. Chvilku mi to, bohužel, trvalo.
Co je střední vrstva? Patří učitelé do střední vrstvy?
První kriterium, které nás napadne je příjem. Zde jistě mnozí učitelé silně zaváhají, neboť mají dojem, že patří mezi skupinu příjmově spíše slabší. Víme, že náš příjem odpovídá v celkovém srovnání asi průměru. Můžeme mít pocit, že opravdová střední vrstva začíná kdesi o kousek výš. Leckdy přitom zapomínáme, že pod průměrem je svým příjmem většina obyvatel (asi 2/3) a nad jen menší část (asi 1/3). (Blíže viz: http://martisek.blog.denik.cz/c/22334/Prumerny-plat-nastroj-k-ohlupovani-lidi.html z 20. 1. 2008.) Střední vrsvu společnosti jde dále definovat vzděláním a z něj odvozeným postavením ve společnosti a kulturními zájmy. Příslušníci střední vrstvy jsou vzdělaní, s vyšší kvalifikací, zaujímají velký podíl významných pozic ve společnosti a zajišťují v mnoha směrech řádný chod společnosti. Kulturní zájmy typických představitelů této sociální skupiny jsou pro dnešní společnost atypické – výše uvedené texty uvádějí jako příklad člověka, který si chce v kavárně číst Prousta a chová se tedy z hlediska většinové společnosti dekadentně (možná podobně uvažovala Františka Jirousová, když nazvala svůj web „Katolická dekadence“). Tento příklad je asi příliš vyhraněný, já sám Prousta v kavárně nečtu (jen Respekt v čajovně). Obecněji jde asi o čtenáře umělecké literatury, diváky ČT 2, posluchače rozhlasové stanice Vltava nebo ČRo6, návštěvníky divadel. Učitelé tedy do střední vrstvy zřejmě většinou patří.
Význam střední vrstvy a její postavení v dnešní společnosti:
Takto pojatá střední třída má ve společnosti nepochybně veliký význam. Lze ji označit za páteř společnosti. Její příslušníci (učitelé, lékaři, státní úředníci, novináři a další) jsou si svého významu pro společnost dobře vědomi. Často by očekávali větší uznání, očekávali by , že společnost je organizována podle nich, podle jejich stylu života a vkusu, a vychází jim vstříc. Zaráží je nabídka masové kultury, která zasahuje i státní televizi, běžné časopisy a masově vydávané knihy. Mají pocit, že zatímco jejich relativní blahobyt je zasloužený prací a odříkáním, je nynější dobrý standard nižších společenských skupin a skvělý standard dnešních elit nezasloužený – financuje je střední třída ze svých daní a podmiňuje svou soustavnou a zodpovědnou prací. Střední vrstva je frustrovaná a to se podle výše uvedených textů odráží i ve výsledcích posledních voleb v mnohých evropských zemích. Objevují se tak „vlády rozpočtové zodpovědnosti“, které prosazují právě ideály střední třídy. Paradoxně však právě tyto vlády někdy skřípnou především střední vrstvu, neboť její příjmy může vláda přímo ovlivnit. R. Baroš nazývá svůj text „Rebelie středních vrstev“ a předpovídá tak, že jejich nepokojenost má až revoluční potenciál – skutečně předpověděl „rebelii“ českých léklařů, kterou jsme zažili nedávno.Lékaři se plánovaným snížením platů (včetně nástupních platů mladých lékařů výrazně pod nástupní plat učitelů) v situaci, kdy není řešena spousta sytémových problémůve zdravotnictví, cítili přitlačeni ke zdi – současně si uvědomili, že jejich význam pro společnost je natolik velký, že si nemusejí dát všechno líbit. Lze předpokládat, že lékaři v duchu sčítali všechny podrazy státu, se kterými se v poslední době jako občané setkali – včetně změn pravidel ve stavebním spoření a dalších opatření na hraně zákona a za hranou porušení morálních pravidel.
Proč jsme učiteli?
Střední třída prý je charakterizována také tím, že novodobým zbohatlíkům závidí a chtěla by dosáhnout jejich postavení. Pokud někdo zvolil povolání učitele s tímto cílem, pak se jistě spletl. Samozřejmě mohou být mezi námi lidé, kteří trpce litují své volby povolání. Cílem většiny učitelů asi závratné bohatství nebylo a není a volba učitelského povolání měla jiné motivy. Nejjednodušším motivem je to, že škola je známý svět. Lze diskutovat o tom, co nás škola vlastně naučí pro život, ale určitě nás naučí, jak to chodí ve škole. Dokonce tak dobře, že mnozí učitelé učí tak, jak to sami viděli u svých učitelů ( a ti u svých …) . Taková učitelé se tedy mohou jevit jako nepřizpůsobiví a nedospělí jedinci, kteří si vlastně netroufli do světa dospělých. (Možná to takhle vidí trochu i společnost, když pak přiděluje učitelům plat.) Trošku podobně zní vyvětlení, že učitelé si našli své místo ve škole jako vhodnou niku – prostor, kde je relativní klid a kde se dá dobře přežít. Zřejmou negativitu těchto hodnocení lze snadno převrátit: Učitelé nacházejí ve své profesi smysl, prostor pro seberealizaci, který by jinde neměli. Mohou se věnovat oborům, které nemají přímý ekonomický dopad – mohou si v klidu „číst svého Prousta“, mohou se orientovat na lidský kontakt s dětmi, na výchovu a rozvoj osobnosti svých žáků podle obecných mravních ideálů relativně nezávisle na požadavcích trhu.
Škola pro 21. století?
Mnozí učitelé si tedy svou profesi volí proto, že vyznávají ideály střední třídy, chtějí podle nich žít a pracovat a chtějí je i předávat další generaci. Snaží se o to ale v situaci, kdy je střední třída vyřazena ze svého dřívějšího privilegovaného místa ve společnosti, kdy se její hodnoty přestávají obecně cenit, kdy společnost chce po učitelích něco docela jiného – nebo společnost chce doslova učitele – viz donedávna zcela běžnou kritiku starších učitelů, kteří jsou nepružní a nedovedou se přizpůsobit novým požadavkům v rámci probíhající reformy. Učitelé, kteří jsou řadovými učiteli od mládí do důchodu, mají vychovávat mládež k tomu, aby dokázala pružně střídat profese a drát se vzhůru po karierním žebříčku. Učitelé mají plnit jakousi společenskou objednávku, která jim není vlastní. Můžeme si vůbec položit otázku: není to přece naprostý nesmysl dělat si iluze, že někdo vymyslí školu, která bude jako šitá na potřeby 21. století? Jaká škola byla v roce 1911? Tehdy asi končil ZŠ můj dědeček – krátce na to šel jako voják do války, pak ho čekala další válka, pak komunisté. Jaká škola měla připravit své tehdejší žáky na 20. století ? Byla chyba ve škole, že se 20. století zrovna moc nepovedlo?
Zdeněk Sotolář
4.6.2011 at 10.25Text se dlouho tváří jako příspěvek k definici střední třídy a k popisu postavení učitelstva v této třídě. Oslovila mě myšlenka, že sotva můžeme šířit ideály, které nám nejsou vlastní, tedy ono střídání profesí a cestou po kariérním žebříčku. Jaký je však autorův skutečný záměr? Jak s tím vším uvažováním o střední třídě souvisí jeho závěrečné otázky? Vyrůstají z textu jako bodlák z jabloně. Tatam je úvaha sociologická a opět tu trčí jen osten proti reformě. Najednou se celý text jeví jen jako zbytečně dlouhý úvod, když autor konečně odhaluje karty otázkou: „Není naprostý nesmysl dělat si iluze, že někdo vymyslí školu, která bude jako šitá na potřeby 21. století?“ Znamená to, že se máme raději zuby nehty držet tradičního a neohlížet se po tom, kam svět směřuje? Je snad tady ten ztracený ideál střední třídy?
Miroslav Melichar
4.6.2011 at 22.14Myslím, že říci jen to, že patříme do střední třídy, by bylo trochu málo. Takový krotký závěr by ani neodpovídal stylu textů B. Groyse, na něhož navazuji (aspoň tak vyznívá jeho pověst). Takže děkuji za reakci – za část příznivou i nepříznivou.
Možná, že opravdu utíkám od charakteristik střední třídy, že k nim míchám svou představu učitelů jako kvalifikovaných odborníků, kteří by neměli bez uvažování přijímat zvnějšku pokyny, jak mají nově myslet a čemu nově věřit. Ale mám dojem, že i tohle se dá k charakteristice střední třídy přidat. A pak se ptám:
Máme opravdu přijmout jako fakt to, že nám někdo řekne, co naši žáci budou potřebovat v 21. století a změnit podle toho priority své výuky? Jak to proboha ví? Neměli bychom uvažovat na naší „reformou“? Na co narazila? Pár nadšenců na portále rvp.cz třeba netuší, jak moc narazila – moje mladá a kultivovaná kolegyně u mě v kabinetě uviděla na monitoru stránku rvp.cz a řekla: „no fuj, že se nestydíš, na co se to koukáš!“ . Už si dávám pozor.
Zdeněk Sotolář
5.6.2011 at 0.12No, možná že určitá konzervativnost (teď neznámkuji, jen pojmenovávám) opravdu patří k charakteristice střední třídy. Může v tom spočívat i jakási záruka stability. Proto také rebelie střední třídy stojí za pozornost jako jev mimořádný.Jenomže rychlost změn kolem nás, např. průdký rozvoj a šíření technologií, je zjevná a je v rozporu s konzervativním přístupem učitelstva. To je ta překážka, na kterou narazila reforma? Nechuť ke změnám, k hledání nových priorit. Možná vaše mladá kolegyně je důkazem, že kozervativní přístup učitelů není závislý na věku, že ani ti mladí nechtějí raději nic měnit. Všechno tak báječně fungovalo. S jedním notesem příprav šlo vystačit celá léta. Možná patřím k těm nadšencům z portálu, ale moc dobře si uvědomuji, že reforma narazila a že jsou stále více slyšet hlasy volající nejen po zastavení rvp, ale dokonce po návratu před rvp. Viz tzv. vzorové osnovy. Opravdu bychom neměli přemýšlet, co budou naši žáci potřebovat v 21. století? Budeme na žáky přenášet konzervativní přístup, nechuť ke změnám a k hledání nových priorit?
Miroslav Melichar
5.6.2011 at 18.24Moje mladá kolegyně je sebevědomá, bystrá, tvořivá, je citlivá vůči každému náznaku manipulace, vysmívá se každému projevu hlouposti v organizaci školství. Při tvorbě ŠVP dostávala záchvaty vzteku i smíchu. I já vidím leccos jako ona – viz nový DUM Matematický kvíz na téma číselné obory, v němž studenti gymnázia odpovídají teřba na otázku, jak se nazývá první číslo při odčítání (menšenec) a očekávaným výstupem tohot materiálu je „rozliší správný a nesprávný úsudek“. Připomíná mi to časy, kdy v byl v tématickém plány o tématu číselné obory výchovný cíl třeba „připomenout výročí narození V.I.Lenina“. Kam jsme se to dostali? O 21. století bychom přemýšlet trochu měli, ale ne přejímat rovnou hotové závěry, které přicházejí kdoví odkud. A na to 21. století vlastně už snad měli připravovat naši učitelé nás, tak by teď najednou snad neměl nastávat nějaký obrovský skok jakoby naráz o 100 let vpřed.
Zdeněk Sotolář
5.6.2011 at 22.19Kdopak by si nevzpomněl při tabulkovém plánování průřezových témat na slavné branné prvky! Bylo to taková tlustá sloha. Ale abychom byli konkrétní: Které hotové závěry o 21. století máte na mysli? Bezhlavému přejímání hotových závěrů také nefadím. Tady rozhodně nejsme ve při.
MgA. Lukáš Križko
6.6.2011 at 12.07Děkuji za hluboké diskuze ke školství. K tématu mám jen jeden bonmot, který řekl jeden majitel jedné nejmenované firmy, která vydělává na vzdělávání. Řekl: „Školství je mrtvé, ale vzdělávání má budoucnost!“ Ono se může brzo ukázat, že o službu učitelů nebude mít nikdo zájem a ze vzdělávání se stane velmi výnosný artikl. To je pro mě jeden z hlavních důvodů, proč je potřeba o změnách minimálně diskutovat.
Miroslav Melichar
7.6.2011 at 12.47Díky za bonmot – vystihuje problém zcela přesně: Ve zmínkách o 21. století (nebo 3. tisíciletí – viz Učitelské listy) vždy nacházím potřebu podřídit školu a vzdělávání trhu. Je to pak ještě škola? Boj s tímto trendem na britských univerzitách v poslední době popisuje Jan Čulík v Britských listech.