Lze dnes studovat gymnázium bez vlastního počítače? Ano a úspěšně.
Není to sice běžné, ale to neznamená, že je to nemožné. Je to věc volby. Čteme-li články pana Brdičky a texty jeho žáků, pak nám to nemožné připadá. Jedeme-li začátkem nebo koncem víkendu vlakem a vidíme hromadný přesun studentů a učňů i s jejich počítači, tak také. (Jde pak i to, k čemu ty všechny počítače slouží. Kdysi byl u nás na rok na výměnném pobytu student z USA. Sotva se posadil ve třídě, tak zapnul svůj počítač a začal pracovat. Asi dva týdny jsem s úctou sledoval, jak pečlivě zaznamenává své hluboké dojmy z pobytu v české škole. Pak jsem pochopil, že hraje hry. Hrál je vytrvale po celý rok. Proč zrovna u nás?)
V dalších řádcích krátce charakterizuji osobní vzdělávací prostředí mojí žákyně, od níž jsem se mnohému naučil a dále učím. Třeba to následující.
Jak lze studovat bez počítače:
Nemít vlastní počítač neznamená neumět s ním zacházet, ani to neznamená nemít počítač naprosto nikdy k dispozici. Moje studentka nemá vlastní počítač a necítí potřebu ho mít. Umí s ním přitom velmi dobře zacházet a nedělá ji tedy žádné problémy pracovat s počítačem v rámci výuky. V ojedinělých případech, kdy potřebuje např. něco vyhledat na internetu, využívá veřejně dostupné počítače. Nesleduje televizi, ve srovnání se svými vrstevníky omezeně a účelně využívá mobil. I referáty připravuje na základě tištěné literatury.
Bez počítače, ale v síti:
Počítačová síť nabízí nepřeberné množství informací. Lze najít „všechno“. Rozumějme: všechna fakta. To je současně moc i málo. Teorie konektivismu nás sice upozorňuje, že síť nám nabízí i možnost spolupráce na dálku, společného řešení problémů a tím společného učení. Jsou ovšem oblasti, kde virtuální kontakt nenahradí kontakt osobní. Jedná se zejména o ujasňování si vlastních postojů k životu, k sobě a k jiným lidem. To je to, co moje studentka především sleduje a to je také důvod, proč jí zvlášť nelákají všechny technické vymoženosti. Pohybuje se a žije v rozsáhlé síti osobních kontaktů. Ty se u ní neomezují na partu vrstevníků, se kterými se může jít pobavit. Stýká se s lidmi různých věkových skupin od dětí až po starší lidi. Stane se, že jí vidím zaujatě hovořit s někým, koho si vážím, ale s kým jsem se nikdy do blízkého kontaktu nikdy nedostal (ona si samozřejmě s ní/ním přes rozdíl věku tyká). „Jak se s ní/m znáš?“ ptám se. „No, od mala.“ zní odpověď. Jde většinou o věřící různých křesťanských vyznání, pracovníky v sociální oblasti, lidi okolo alternativní kultury.
Postoj ke škole a ke vzdělávání:
Na rozdíl od řady svých vrstevníků bere tato dívka školu celkem vážně. Její požadavky většinou uznává, snaží se je v rámci možností zvládat. Vzdělání pro ní má hodnotu. To vůbec neznamená, že je tradiční vzornou žákyní. Má vysokou absenci, která je někdy způsobena i tím, že dělá mnoho věcí mimo školu a je unavená. Stane se i to, že do ranních hodin vážně diskutuje s blízkou osobou nebo blízkými lidmi (nejspíše při zeleném čaji) a pak zvažuje, zda se ve škole bude dít něco podstatného, aby stálo za to tam jít. Školu respektuje, ale nedá se jí příliš ovládat, jsou i jiné hodnoty. Studium chápe jako zvládnutí určité sumy znalostí a snaží se o hlubší porozumění učivu. Školní třídu však nepovažuje za prostředí k diskuzi – pokud výuka k diskuzi vybízí, tak se drží stranou. Vadí jí velká skupina a přístup části spolužáků. Sama se označuje za „alternativu“. Je ale spolužáky přes své odlišnosti dobře přijímaná. Nakonec řada jejích spolužáků je zvláštní zas jiným způsobem (pro školu někdy problematičtějším). Někdy po určitých rozpacích je dobře přijímaná a uznávaná i všemi učiteli.
Lze opravdu úspěšně studovat bez počítače?
Počítač a připojení k síti je dnes jistě pro studium na SŠ standardním předpokladem. Ale musíme přijímat, že lidé jsou různí a v rámci možností je respektovat. Jsou různí nejen svou povahou a přístupem ke světu, ale také tím, jaká průprava je nejspíš významná pro jejich budoucí profesi. Myslím, že např. budoucí sociální pracovnice v domě pro seniory moc ze světa počítačů pro svou profesi nezíská (stejně jako budoucí řidič náklaďáku nebo kadeřnice).
Naše vnučka v 1.třídě ZŠ dostává některé úkoly na internetu (možná jde o dobrovolné úkoly navíc).V prvním okamžiku mě to nadchlo. Pak jsem si ale uvědomil, že vůbec není samozřejmé, že doma počítač má. Dcera je s ní sama, má práci napůl úvazku a má stálé finanční potíže. Počítač jí zůstal po rozchodu s partnerem na zásah jeho rodičů. Dcera ani vnučka nejsou nezávislé na tlaku okolí a bojí se být odlišné – bez počítače a internetu, který 1. třída předpokládá, by se cítily zle. Naštěstí ho mají.
