Proč jdeme na smrt jako ovce, místo abychom se bránili? Šedá je teorie a zelený strom života.
Jinak se chová učitel s plným úvazkem na dobu neurčitou a jinak záskok za mateřskou, migrant z Ostravska na zlomek úvazku a s drahým podnájmem v Praze. Zdůrazňuji: při tabulkovém platu přes 20kKč měsíčně a třetinovém nebo polovičním úvazku dostane vzorový učitel pod 10kKč čistého. Mnoho učitelů (možná většina) se dnes nachází ve stavu opakovaně prodlužované existenční nejistoty. Tato skupina českých učitelů nejsou jen proletáři, kteří „nemohou ztratit nic než své okovy,“ nýbrž ještě hůř: jsou exemplární ukázkou tzv. prekariátu.
Jestli se tedy někdo zamýšlí, proč si učitel nechá líbit všechna příkoří a ponižování od žáků, rodičů, kolegů a vedení školy, měl by se zabývat také tím, kolik peněz mu zbude na jídlo, když zaplatí za předražené bydlení, kolik dalších osob závisí na jeho/jejím učitelském příjmu (děti? nezaměstnaný manžel? nemocní rodiče?) O luxusu jako je dovolená v cizině, pěkné oblečení, nové boty častěji než jednou za několik let atd. tady vůbec nemůže být řeč. O těchto záměrně zotročených a systematicky ponižovaných učitelích nikdo nemluví, ale na jejich bídě a utrpení naše školství stojí a s těmito lidmi také padá.
Doufám, že kdo dočetl až sem, pochopil, že mi nejde ani o čtyřicetitisícový plat pro učitele před důchodem, ani že nepíšu o zoufalcích, kteří se neumějí uživit, ani o nadšencích, kteří se obětují pro žáky. Jde mi o vztahy mezi učiteli ve školách, o to, že ve školách pracují učitelé zotročení a ponižovaní samotným systémem školství, kteří se nedovolají pomoci od svých privilegovanějších kolegů, natož pak zastání od vedení školy. Nevím, proč novináři, ministerští úředníci i pan Koubek hážou všechny učitele do jednoho pytle — pak je ovšem pochopitelné, že nemohou najít ve vztazích mezi učiteli ve škole důvod, proč si někteří z nás nechávají líbit ponižování a šikanu. Teorie ani citáty z pedagogických autorit totiž k tomuto problému neříkají dohromady nic, co by stálo byť i jen za blogový příspěvek. Ave, Petře Koubku, morituri te salutant!
Ivan Ryant • Post Author •
24.2.2016 at 19.50Ještě doplním odkaz na blog pana Koubka, na který reaguji: http://koubek.blogy.rvp.cz/2016/02/23/dokud-nejde-o-zivot/comment-page-1/#comment-235
Ivan Ryant • Post Author •
26.2.2016 at 23.35Vidím, že je nás tady víc komiků, kteří si komentujeme svoje vlastní blogové příspěvky… Ale pro pana Koubka to dělám rád. Možná znáte tu básničku: pěkný dobrýtro / i jdu pro mlíko / jak jste se vyspali? / za čtyři krejcary / co se vám zdálo? / dávají ho málo. Absurdita patří k la condition postmoderne a naše mimoběžná diskuse s pány Koubkem a Kocourkem nápadně připomíná Chazarský slovník Milorada Paviće. Z toho mám autentickou radost.
Pan doktor Kocourek mě uvádí do rozpaků, jak nezodpovědně se při svém vzdělání ohání slovem realita, jakoby nikdy neviděl Matrix, jakoby nevěděl, že realita (od slova res) stojí a padá s pochybnou fakticitou jevů. Fakt, že buď zpráva vychází, anebo zprávy vycházejí, bych raději pominul, neboť hyperkorektnost je kontraproduktivní sebereflexivní samoobnažující se snaha vytvořit falešný dojem. Rád opravuji doktory a nejvíc mě těší, když na mě mí maturanti, které potkávám na vysoké škole plné docentů a profesorů, už zdálky vesele pokřikují: jak se máte, pane profesore? (Na opravdické profesory samozřejmě nikdo nepořikuje.) To na okraj k příspěvku Kdo to ví lépe.
Je to báječný pocit vmísit se jako kdysi Švejk do diskuse, aniž bych musel vyslovit pověstné slovo zde nevyslovitelné, neb si komentář schvaluji sám.
E Kocourek
27.2.2016 at 7.24Off topic: Matrix jsem sice viděl, ale nepochopil, stejně jako většinu vašich textů. A to nevylučuji, že jsem ve skutečnosti nepochopil vůbec žádný váš text.
Ale k věci (ad rem?): Odhaduji, že o mém vzdělání nevíte zhola nic, pane profesore. Takže samozřejmě vůbec nechápu, kam míříte, když mým vzděláním operujete.
Ivan Ryant • Post Author •
27.2.2016 at 10.06Děkuji za komentář, pane doktore! Těší mne, že si nemusím všechny komentáře psát sám. Rád bych Vám jej schválil, ale nikde tu nevidím čudlík, na který bych měl kliknout. Kromě toho se mi zdá, že Váš komentář se už zveřejnil i bez mého přičinění.
Ivan Ryant • Post Author •
28.2.2016 at 23.08Ještě víc než pan doktor Kocourek mě udivují reakce pana Koubka, který v příspěvku Dokud nejde o život… doslova píše, že komentuje článek Petra Třešňáka o šikanování učitelky na Třebešíně a že příspěvek je určen těm, kdo chtějí pátrat „po pozadí různých potíží ve školních sborech a komunitách“. Nechápu, proč bych neměl psát, že hází učitele do jednoho pytle, když je to pravda. Je to tak i ve studiích, které cituje — píše se v nich o nějakém abstraktním učiteli nebo se srovnává průměrná zdatnost, spokojenost, potřeba atd. českých učitelů s průměrem podle šetření TALIS. Je to asi osud vědců, že rozlišují probanty podle zadání svých výzkumů a ignorují skutečné problémy a nepátrají po jejich příčinách. Kdyby to tak nedělali, třeba by se někdo mohl dozvědět, co vědět nechce — a to by mohl být průšvih. No, mne naštěstí žádný zadavatel neplatí a neexistuje grant, o který bych mohl přijít. Proto si snad mohu dovolit identifikovat vnitřní rozdělení učitelských kolektivů na učitele privilegované a na podřadné příslušníky prekariátu. Nejedná se ani o výjimky, ani o jednotlivce, ani o subjektivní dojmy. Že nekecám viz např. nabídky zaměstnání na Portálu MPSV. Učitelé uvržení do prekérní existenční situace jsou z principu všemožně ustrkováni, ponižováni a zotročováni, bránit se nemohou a jsou tedy také daleko víc vystaveni riziku šikany podle scénáře, který popisuje pan Koubek (to je hypotéza, kterou by mohl nějaký výzkumník ověřit nebo vyvrátit, kdyby na to ovšem dostal grant). Prostě jsem jen identifikoval obecný jev, který v souvislosti se šikanováním učitelů stojí za pozornost, o kterém jsem zatím nikde nic nečetl. K tématu, který si pan Koubek pro svůj příspěvek zvolil, podle mého názoru říkám to, co pomíjejí citované studie. Tak kde dělám chybu? Napřed měl pan Koubek mylný dojem, že si stěžuji na chudobu českých učitelů obecně bez rozdílu, teď mu pro změnu vadí, že zdůrazňuji rozdíl mezi skupinami učitelů ve školních sborech a komunitách, který výzkumníci ignorují. Nevím, jestli má smysl stále znovu vysvětlovat, co jsem už jednou napsal a kdo chtěl, mohl si přečíst.
Z článků, které pan Koubek cituje, mě zvlášť zaujal článek Kateřiny Lojdové Není nekázeň jako nekázeň o rezistentním chování žáků. Je to boj o moc ve třídě. Čtu: „Ve třídě může dojít až k aktivnímu odporu vůči učitelově osobě.“ Domnívám se, že vrcholem aktivního odporu může být šikanování učitele (i když se to v článku výslovně nepíše). A jak zjišťuji v rozhovoru na DVTV nebo v příslušném dokumentu MŠMT o inkluzi, jde zase především o něco, o čem se nepíše a nemluví, přestože inkluze je plný rozhlas, televize a internet taky. Každý holt ví, koho chleba jí a že košile je bližší než kabát. Podle paní Felcmanové nejde o to, aby byly zrušeny speciální školy a mentálně postižení žáci byli inkludováni do „běžných“ základních škol. Daleko víc jde zřejmě o to, že do speciálních škol chodí žáci, kteří nejsou mentálně postižení a do speciální školy nepatří. Když už jsem tedy v záchvatu upřímnosti, dovolím si říct na rovinu, co v rozhovoru vypadlo z pana Odehnala: konkrétně jde hlavně o Romy. Učitelé se tedy mohou těšit na pověstnou romskou rezistenci proti násilné gádžifikaci. Učitelé-pamětníci se možná rozpomenou na Krvavou neděli v Kramolíně začátkem osmdesátých let. Každou učitelku nepochybně udiví, jak daleko dokáže Rom vrhnout žiletku nebo krumpáč. A nikdy nemine! Svoje připomínky a zkušenosti se vzděláváním Romů jsem poznamenal k článku v komentáři, který byl kupodivu schválen a zveřejněn, ačkoli je to jasně mimoběžný off-topic. A pak že prej nejde o život… Ono totiž přijde na to, jak komu.